Chile, nikoli Švédsko

Před vládou stojí rozhodnutí, které na dlouhou dobu ovlivní život každého občana: připomínkovým řízením právě prochází návrh reformy penzijního systému. Už lze říct, že navržená reforma nabízí krátkodobé a částečné řešení potíží. Dlouhodobě se však míjí účinkem.

V 63 letech? Brzy

Výše důchodu se dnes počítá poměrně komplikovaně podle platu v minulosti, počtu odpracovaných let apod. Česká republika má takzvaný dávkově definovaný systém se dvěma základními pilíři. Prvním a důležitějším je důchodové pojištění, které je povinné a průběžně financované (vybírají se peníze od těch, kdo pracují, a okamžitě se předávají důchodcům). Druhým, doplňkovým pilířem je dobrovolné připojištění, kdy si lidé šetří na svůj důchod sami v soukromých penzijních fondech.
V kratším časovém horizontu se reforma týká hlavně prvního pilíře, který se propadá do čím dál hlubších schodků. Vláda se proto pokouší snížit výdaje a zároveň zvýšit příjmy státního průběžného systému. Jak? Například postupným zvýšením věkové hranice pro odchod do důchodu: v roce 2013 by podle návrhu činila 63 let pro muže a bezdětné ženy. Dále: zatímco dnešním penzistům se pro účely důchodového pojištění započítává celá doba studia po ukončení povinné školní docházky, podle návrhu by se propříště započítávalo ze studia maximálně 6 let. Vláda chce také zvýšit důchodové pojištění z 26 % na 28 % hrubé mzdy a posunout minimální vyměřovací základ pro výpočet pojistného u osob samostatně výdělečně činných z dnešních 35 % na 50 % zisku. Tím vším se podle vládních propočtů eliminuje deficit důchodového systému alespoň do roku 2015.
Už na tomto místě je třeba poznamenat, že by reforma měla být důslednější. Ve většině evropských zemí je už dnes odchod do důchodu stanoven na 65 let, takže stárnoucí Česká republika by měla o to rychleji mířit k této hranici.

Skutečné, či virtuální

Zásadní změnou je cílové uspořádání českého důchodového systému, které je navrženo podle vzoru nedávno uskutečněné švédské reformy. Jedná se o systém takzvaných virtuálních účtů: stát vede pomyslný účet s důchodovými příspěvky každého občana a vlastní penze se pak vyplácí jakoby z tohoto účtu. Česká vláda tím chce posílit závislost výše důchodu na dosud placeném pojistném, zároveň má ale obavu svěřit úspory penzistů soukromým fondům (například kvůli riziku malých či dokonce záporných výnosů na akciových trzích, kde tyto fondy investují) – takto se tedy má vlk nažrat a koza zůstat celá.
Vládní pohled ovšem ignoruje několik zásadních slabin průběžného systému. Tou hlavní je politické riziko. Jelikož penze jsou financovány ze současných plateb do balíku důchodového pojištění, jejich výše závisí pouze na ochotě pracující části populace dotovat penzisty. Výše důchodu je nejistá, protože vláda ji v budoucnu může změnit pod tlakem této neochoty nebo kvůli finanční neudržitelnosti průběžného systému, která je dána demografickým trendem. Virtuální důchodové účty navíc budou v lidech ještě silněji než dnešní systém podporovat iluzi, že si „naspořili na důchod“. Ovšem slovo virtuální je přesné: na účtu nikdo nebude mít skutečné peníze. Vložené příspěvky budou utraceny stejně jako dnes na důchody penzistů.
Rozumnou odpovědí na problémy průběžného financovaní je zavedení povinného, kapitálově financovaného důchodového pojištění po vzoru Chile. V 80. letech tamní vláda upustila od průběžného financování a zavedla systém, kde jsou penze vypláceny jen z úspor investovaných přes penzijní fondy a z jejich výnosů (roční výnosy z důchodových úspor od počátku reformy dosáhly 11 %). Hlavním přínosem „po chilsku“ financovaných důchodů je zvýšení úspor obyvatelstva, rozvoj kapitálových trhů a skutečné, nikoli virtuální vlastnictví důchodového účtu. Povinné kapitálově financované pojištění ostatně zavedlo i Švédsko, kde lidé mohou ukládat do soukromých fondů alespoň část svých povinných odvodů (2,5 % z celkových 18,5 %). Česká vláda sice v návrhu počítá i s kapitálovým financováním ve formě penzijního připojištění a nově zavedeného zaměstnaneckého připojištění, ale obojí bude dobrovolné. Kabinet navíc navrhuje poměr 3:1 státního povinného systému k dobrovolnému soukromému, což je příliš mnoho.
Zaměstnanecké připojištění, v kterém by zaměstnavatelé přispívali svým pracovníkům na důchody do zvláštních zaměstnaneckých penzijních fondů, je krok chybným směrem. Vázání penzí na zaměstnavatele zbytečně omezí stěhování lidí za prací právě v době, kdy zvyšování pracovní mobility je důležitou cestou ke snižování nezaměstnanosti. Zajistit účast zaměstnavatelů lze stejně dobře prostřednictvím jejich příspěvků do penzijního připojištění, které ostatně už dnes mnozí zaměstnavatelé poskytují. Jejich větší účast lze posílit například daňovým zvýhodněním těchto příspěvků.

Lepší než nic, ale…

Podtrženo a sečteno je navrhovaná reforma lepší než žádná, vládnímu návrhu nicméně chybí dnes už nezbytná razance k vyřešení současných a budoucích problémů s financováním důchodů. Dokument také vůbec nebere v potaz možné zvrácení demografického trendu, ať už podporou porodnosti nebo otevřením hranic českého státu přistěhovalcům.

Autoři pracují na CERGE-EI, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd.