Trauma, které trvá

Letošní přijímací zkoušky na střední školy přinesly dětem a jejich rodičům ještě víc stresu než obvykle. To kvůli jedné přihlášce v prvním kole místo dosavadních dvou. Zpráva o téhle změně vzbudila na jaře poprask – petici proti ní podepsalo přes patnáct tisíc lidí. Cizinec neznalý zdejších poměrů by na to koukal s otevřenou pusou. Co na tom, vždyť přece dítě stejně nemůže chodit na dvě školy najednou. Nezbylo by než vysvětlit mu, proč i po patnácti letech svobodného života provází přechod dětí ze základní na střední školu stále takový stres.

Jde o život

Z dřívějších dob jsme zdědili tři potíže. Síť škol, která sloužila potřebám průmyslu a zemědělské velkovýroby, nikoli dětem a výzvám moderní informační společnosti. Navíc mezi jednotlivými typy škol – gymnázii, odbornými školami a učilišti – jsou veliké rozdíly. Gymnazistům se svět vzdělání, prestižního místa a dobrého platu otevírá dokořán, naopak učně čeká podřadná práce za málo peněz. Nejde jen o to, že člověk se širokým všeobecným rozhledem se uplatní lépe než ten, koho ústav vyškolí jen na práci u šicího stroje nebo ponku. Mladé lidi zároveň ovlivňuje prostředí té či oné školy. Na gymnáziu potká spolužáky, kteří touží po vzdělání, a učitele, kteří se k němu budou chovat slušně. Naopak prostředí učiliště nahrává šikaně a životní rezignaci. Třetí potíž je v tradičně silné roli státu a úředníků vůbec. Na rozdíl třeba od severských zemí, kde si školy vybudovali rodiče, nesou ty naše už od Marie Terezie punc něčeho, co nám naordinovala vrchnost a o čem rozhoduje – ministerstvo a kraje o školách, školy o dětech.
Během uplynulých patnácti let se podařilo z těchto tří potíží pohnout s jedinou – a to ještě ne tolik, jak by s ohledem na přání dětí a rodičů bylo třeba. Zatímco v devadesátém roce nastupovalo na učiliště 65 procent dětí, dnes je poměr obrácený – na učiliště jde třetina dětí, ostatní mají šanci maturovat (čtvrtina na gymnáziu, ostatní na odborné škole). Může za to hlavně klesající počet dětí a nabídka, která se otevřela díky soukromým a církevním školám. Poptávka však stále ještě nenachází odpovídající nabídku a propastný rozdíl mezi učebními programy jednotlivých typů škol, který logicky vede k tomu, že přechod mezi nimi – myšleno směrem „nahoru“ – je prakticky nemožný, zůstal. Tohle rodiče vědí, a proto není divu, že vypjatá atmosféra přijímaček u nás každý rok působí dojmem, že jde o život. Ono totiž opravdu jde o život.

Udivený Holanďan

Kdyby náš cizinec byl kupříkladu Holanďan, nerozuměl by ještě dalším věcem. Tyhle papíry, známky na vysvědčení a přijímací test, je opravdu to jediné, co střední škola o dětech ví? A to jedno dopoledne rozhodne o jejich budoucnosti? Neuvěřitelné! U nich v Holandsku to totiž chodí jinak. Děti, jejich rodiče, základní škola, která je zná, a střední škola, kde stráví další léta, spolu dlouho komunikují. Společně pak dojdou ke shodě – ano, naše škola je místo, kde ti bude dobře a tvůj talent se bude moci rozvíjet. Nebo naopak – raději si hledej něco jiného. Když má škola dost volných míst, dítě to i tak může zkusit. Když ne, je mu nabídnuta šance zkusit to po ročním pobytu jinde znovu. Zároveň v tomhle povídání nejde v první řadě o známky. Větší váhu má schopnost dítěte obhájit portfolio prací, které během základní školy dalo dohromady, a hlavně jeho motivace – proč vlastně chce právě k nám?
Rozhodování našich dětí a jejich rodičů je stejnou měrou absurdní jako pochopitelné. Pochopitelné v tom, že jen reagují na prostředí, a snaží se prokličkovat tak, aby z toho měli co největší prospěch. Absurdní v tom, jak často rezignují na své plány a představy. V podstatě už léta volí ze dvou základních strategií – jít na jistotu, nebo do rizika. Příkladem jejich střetu nám může být zkoušková anabáze žáka jedné pražské devítiletky – Marka. Když si loni vybíral střední školu, vyzněla základní úvaha – s ohledem na jeho studijní úspěchy a založení – ve prospěch nějaké technické odborné školy. Markovi by se líbila ta, kde se z něj může stát odborník přes kamery, zvuk a střih. Jenže komunikace s touhle školou byla stručná: S ohledem na tvé známky máš u nás pramalou šanci. Pročítal tedy seznam škol dál a zkusil strojní. Tady mu řekli: Ano, tebe vezmeme bez zkoušek. Musíš se ale smířit s tím, že se místo kamer budeš věnovat vzduchotechnice. Protože si loni ještě mohl dát přihlášku na dvě školy, měl dvě možnosti – nejdřív risknout tu, o kterou opravdu stojí, a jako druhou si napsat strojní. Ale tady mu zároveň s pozvánkou řekli ještě jednu věc: Když nás budeš mít napsané až na druhém místě, tvé šance na přijetí podstatně klesnou. Jeho rodinu vyděsilo, že nakonec na něj třeba v druhém kole zbude jen nějaký učňák. Proto Marek raději zvolil jistotu a na školu svých snů zapomněl.
Letošní změna – jedna přihláška místo dvou – vyděsila většinu rodičů a masově se přiklonili ke strategii jistoty. Nastal zmatek, který všechny zaskočil. Markova o rok mladší kamarádka Mája měla jako premiantka jasno: Chce jít na gympl. Jenže na který? Ještě loni by byla volila nějaký prestižní, se svými jedničkami si na to může troufnout. Letos se ale zalekla. Jedna přihláška a konec? Tak to raděj zvolím nějaký takový, kde převis poptávky nad nabídkou není velký. Jenže ouha – podobně uvažovali i jiní, a na předměstí, kam svou přihlášku poslala, ji pro neobvyklý zájem dětí nevzali. Zato prestižní gymnázium Jana Keplera – na které ve snaze o jistotu ani nepomyslela – hlásí: Zatímco loni se k nám hlásilo o sto procent víc dětí, než můžeme vzít, letos je převis jen pět procent. Kdyby byla Mája poslala přihlášku sem, tak se dostala.

Místo vybírání – učte!

Změnu od dvou přihlášek k jedné vysvětlilo ministerstvo pro našeho Holanďana pochopitelně – dítě jde přece jen na jednu školu, tak ať se hlásí rovnou tam, kam chce jít. Pomiňme teď kuloárové informace o tom, že ve skutečnosti ministryně tak promyšleně, jak dnes tvrdí, neuvažovala, a jen při tvorbě školského zákona vyhověla lobby ředitelů škol, kteří si chtěli ušetřit práci s dvěma koly přijímaček, a lobby poloprázdných veřejných škol, které měly za to, že jedna přihláška sebere děti soukromé konkurenci – protože kdo by chtěl rovnou platit. Důsledky jsou stejné. Tahle akce se nám nevyplatí – a to hlavně v delším časovém horizontu.
Především, dítě si jen těžko může vybrat školu podle svých představ, když nabídka – síť škol – neodpovídá poptávce – zájmu dětí a jejich rodičů. Politici sice dosud nepřekročili svůj stín slovy: Poptávka je první, jí musíme přizpůsobit školy. Přesto nemohli tak úplně nic nedělat. Prázdná učiliště se nevyplatí, obrovský převis poptávky po gymnáziích nejde přehlížet. Proto přece jen povolovali nové třídy, o které je zájem, a zavírali poloprázdné. Jenže letos hlas rodičů a dětí volajících po tom, o co stojí, hodně zeslábl. Učiliště jsou víc plná, gymnázia prázdnější. Politik může dát ruce do klína – kvůli pěti procentům nebude rozšiřovat gymnázium Jana Keplera, a když je teď třída pro zedníky plná, nemusí ji přece zavírat.
A pak, co vlastně chceme? Lidi, kteří se už v patnácti bez reptání smíří s tím, co se jim nabízí? Nebo občany, kteří vědí, co chtějí, a sebevědomě si za tím jdou? Politici tvrdí, že cílem je druhá varianta. Když ale dětem hned při prvním velkém životním rozhodování místo pomocné ruky dáme facku, donutíme je vzdát se přání ještě dřív, než je pořádně zformulují, dočkáme se takových občanů jen stěží. Recept na podporu sebevědomí je těžší než zavřít pár tříd a pár jiných otevřít. Musel by se – třeba po holandském vzoru – změnit celý proces přijímání. Zvýšit prostupnost škol a změnit jejich programy tak, aby učňák přestal být stigmatem a místem, odkud není východiska, a gymnázium modlou. Spíš než politici a úředníci jsou na cestě k téhle změně nadějí samy děti – třeba se jednoho dne, alespoň některé, z těch základních škol, kde je vedou k samostatnosti a cílevědomosti, vzepřou: Něco tak blbého jako tyhle vaše přijímačky prostě dělat nebudu.
S trochou škodolibosti se dá říct, že jediný, komu letošní novinka prospěla, jsou elitní gymnázia. Právě ta, která kvůli ní nejvíc lamentují. Spousta premiantů se přihlásila – pro jistotu – na ústavy méně žádané. A ředitelé těch elitních najednou nevybírají nejlepší z nejlepších, někdy dokonce – pro malý zájem – skoro ani vybírat nemohou. Jejich učitelé si až dosud žili jako v bavlnce. Vždyť učit nadané a motivované děti, to je jde samo, žádná pedagogika k tomu není potřeba. Ke všemu se všechny ty šikovné děti dostanou na vysokou školu a elitní pověst gymnázia se tím utužuje. Teď budou moci dokázat, že si kromě přívlastku elitní zaslouží i přívlastek výborná škola. To se totiž nepozná podle toho, jak dobře si umí jednou za rok vybrat žáky. Pozná se to podle toho, co dokáže žáky – i ty, kteří nejsou už od prvního dne nejlepší z nejlepších – naučit.