Nemocenská se na českém rynku stala během posledního desetiletí nejvíce zneužívaným sociálním pojistným. Současný systém je koncipován pro společenství notorických poctivců, kterými Češi nejsou. Výše nemocenských dávek je pro většinu zdejších zaměstnanců atraktivně vysoká a k získání neschopenky stačí pouze simulování potíží a pochopení u lékaře. Hrozba odhalení je malá a případný trest zanedbatelný. Zásadní změna systému nemocenské by proto měla být důležitým krokem druhé fáze reformy veřejných financí.

S teploměrem a kalkulačkou

Kdykoli vláda přijde i s pouhým nástinem zpřísnění současného systému nemocenské, hlasitě se ozve alespoň jedna ze zúčastněných stran: lékaři, zaměstnavatelé či zaměstnanci. V následných přích často padají termíny jako vyměřovací základ, redukční pásma a karenční doba. To nejpodstatnější, tedy srovnání výše nemocenské a čisté mzdy, ovšem v těchto diskusích zpravidla chybí. Často je přitom opomíjena důležitá skutečnost, že výpočet nemocenské dávky vychází z hrubé mzdy, zatímco z ní samotné se žádná daň ani další odvody neplatí. Nemocenská se také vyplácí za každý kalendářní den, tedy včetně víkendů a svátků, kdy zaměstnanec mzdu normálně nepobírá.

Kdo si s výpočtem nemocenské dá práci, zjistí to, co zběhlí simulanti mají dávno ověřeno praxí. Český zaměstnanec s podprůměrnou mzdou, a těch je u nás více než polovina, má po dvou týdnech nemoci nárok na nemocenskou až ve výši 95 % čisté mzdy. Zaměstnanec s lehce nadprůměrnou mzdou si stále ještě přijde na pěkných 84 % čisté mzdy (viz tabulka). Když k nemocenské přidáme ještě bonus ve formě volného času, máme vysvětlení, proč nemocnost, a především ta výhodnější dlouhodobá, v Česku utěšeně roste, aniž k tomu existují reálné zdravotní důvody. Podle informací ministerstva práce a sociálních věcí průměrná doba pracovní neschopnosti vzrostla z 18,4 dní v roce 1990 na 32,2 dní v roce 2001, ačkoli životní prostředí a pracovní podmínky se za stejnou dobu kvalitativně zlepšily. Od nového roku se vládě podařilo zavést alespoň jednoduché parametrické změny, které šlo udělat škrtnutím poslaneckého pera. Tyto změny sice omezily výši dávek, ale pouze během prvních tří dnů nemoci.

Dva pohledy

Inspiraci, jak minimalizovat zneužívání nemocenské, lze hledat jinde v Evropě. Nemocenskou lze ve většině zemí starého kontinentu například vyplácet až po několika dnech choroby – zpravidla třech. U nás se však stále vyplácí ihned. Prvotním východiskem pro reformu nemocenské by však mělo být rozhodnutí neekonomické, a to o samotném účelu státní nemocenské. Na ni se totiž lze dívat dvojím způsobem: buď jako na pojištění ušlého výdělku v době pracovní neschopnosti, anebo coby dávku zajišťující spíše minimální příjem v případě středně dlouhé nemoci.
V prvním případě je nemocenská vyplácena jako procento, zpravidla vysoké, původní mzdy. Jde o přístup preferující zaopatřovatelskou roli státu. Tak dnes nemocenská funguje pro většinu zaměstnanců jak v Česku, tak například v Německu (nemocenská tu může dosahovat po určité době až 90 % čisté mzdy), ve Švédsku (80 % platu), Nizozemí (70 %) či v Portugalsku (65 %). Přesné srovnání výše nemocenské s čistou mzdou je však obtížné, neboť existující přehledy často mezi čistou a hrubou mzdou nerozlišují. České procento náhrad čisté mzdy – výše zmíněných 95 % pro lidi s podprůměrnými příjmy – však těžko někde v Evropě překonají.

Druhá varianta nemocenské, která zajišťuje spíše minimální příjem v době pracovní neschopnosti, předpokládá zodpovědnost jednotlivců, kteří mají pro běžné případy kratších chorob stranou nějaké úspory. S tím se počítá v mnoha zemích, například v Rakousku či v Maďarsku, a proto tam nemocenskou za první dny nemoci vůbec nevyplácejí. Jen v málo státech však zaměstnanci dostávají pevnou částku, jejíž výše se vůbec neodvíjí od výše osobních příjmů, jako je tomu například v Británii či v Dánsku.

Pokud se reforma v Česku přidrží prvního pohledu na nemocenskou, neobejde se bez většího zainteresování zaměstnavatelů a lékařů a výrazného zpřísnění jak dozoru, tak postihů za zneužívání této sociální pojistky.

Autor je zástupcem ředitele CERGE-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.