Ministři práce a financí oznámili, že hodlají zásadně reformovat systém nemocenského pojištění. Je to dobrá zpráva. Dokonce spíš překvapuje, kolik let mohl přežít tento zastaralý a neefektivní systém z dob hlubokého socialismu, který léta zbytečně polykal miliardy korun. Až dnes, kdy vážně hrozí výbuch celého systému veřejných financí, vzniklo odhodlání s nemocenskou něco udělat.
A výsledek? Zamýšlená opatření míří správným směrem a jsou přiměřená poměrům v zemích Evropské unie. Uspoří však jen několik miliard korun. Situace veřejných financí by si zasloužila razantnější kroky.

Zdraví nemocní
Pokud bychom měli věřit statistikám nemocenského pojištění, jsou čeští pracující rok od roku více nemocní. V současnosti je každý den v pracovní neschopnosti průměrně šest lidí ze sta -- v roce 1989 to bylo i při pověstném socialistickém pracovním nasazení o jednoho maroda méně. Dá se to říci také jinak: od roku 1989 vzrostla doba průměrné pracovní neschopnosti ze 17 na 28 dní. Srovnání s většinou zemí EU ukazuje, že jde o čísla nepřirozeně vysoká (v Dánsku trvá pracovní neschopnost podle údajů OECD něco přes sedm dnů, ve Velké Británii a Finsku kolem osmi; je ovšem fakt, že ve Švédsku je to rovných 31 dnů).
Tento nárůst se samozřejmě musel promítnout do růstu výdajů státního rozpočtu. Letos zaplatíme na dávkách nemocenského pojištění 32,7 miliard korun, v rozpočtu na příští rok se počítá s 34,3 miliardami. Tento trend však pozoruhodně kontrastuje s trvale se zlepšujícím zdravotním stavem obyvatelstva. Sama Světová banka v nedávné studii o České republice poukazuje na "neuvěřitelný a vzácný" růst očekávané délky života. Vysvětlení podivného rozporu ve statistikách je nasnadě. Stále více pracujících a podniků měkké podmínky nemocenské využívá či zneužívá. Rozsah zneužívání ze statistiky nevyčteme, mnohé však naznačuje stále rozšířené rčení z dob socialismu "hodit se marod".

Tajemná epidemie v Plané
Systém naší nemocenské (viz rámeček) je děravý jak řešeto. Nemocenská dávka může za jistých okolností dosahovat až úrovně průměrného platu nemocného. Přitom získání neschopenky, a tedy nároku na nemocenskou dávku je velmi jednoduché. Zda lékař vystavil neschopenku oprávněně, to se prověřuje jen zcela výjimečně. Pravidelně se provádějí pouze namátkové kontroly "dodržování léčebného režimu" -- v podstatě jde pouze o zjištění, zda je nemocný doma. sama Česká správa sociálního zabezpečení však v oficiálních statistikách přiznává, že stihne zkontrolovat jen zanedbatelný počet (6-7 %) lidí s neschopenkou.
Připočteme-li skutečnost, že zdravý člověk v pracovní neschopnosti má spoustu volného cenného času, nemocenská se logicky stává bájným pečeným holubem, po kterém stačí jen vztáhnout ruku. Lidé během 90. let našli celou řadu způsobů, jak nemocenskou zneužívat. Dnes je již poměrně běžné se před ukončením pracovního poměru hodit marod a potom měsíce pobírat nemocenskou. Statistické údaje z logiky věci nejsou k dispozici, pouze občas se provalí extrémní případy. MF Dnes například 19. října referovala o zavřené nemocnici v Plané na Tachovsku, kde si polovina z 250 zaměstnanců opatřila neschopenku. Jejich zaměstnavatel jim totiž nebyl schopen platit mzdy, pouze vystavoval své dlužní úpisy. "Nejsem nijak nemocná," přiznala anonymně jedna ze sester. "Potřebuji peníze. Za dlužní úpis nezaplatím nájem ani jídlo." Na neschopence dostane zhruba 9000 korun, což bylo podle jejích slov skoro stejně, jako když byla v práci. Zaměstnavatel to jedině uvítal, protože nemocenskou hradí stát.
Recese minulých let a hrozba propouštění mnoho lidí naučily, jak v tom chodit. Firmy si zvykly posílat své zaměstnance na nemocenskou jako na státem placenou dovolenou v době, kdy pro ně nemají dost práce. Ministr práce Zdeněk Škromach dokonce tvrdí, že existují i speciální firmy nemající jiný účel, než poslat zaměstnance na nemocenskou aby se s nimi poté šábli o nemocenské dávky. Zda je to pravda, o tom se dnes živě debatuje. Ale byl by div, kdyby lidé něco tak lákavě snadného nezkusili.

Tři dny je málo
Nemocenskou bezpochyby pobírá mnoho lidí zcela oprávněně a u části z nich také plní zamýšlenou pojistnou roli. Neudržitelnost situace však spočívá v tom, že nemocenská se pro mnoho lidí a podniků stala bankomatem na peníze, které ve státním rozpočtu zoufale chybí.
Ministr Škromach proto navrhl některé zásadní změny. Především počítá s výplatou nemocenské až po třech dnech nemoci. Tímto opatřením by se mělo výrazně omezit lákadlo předstíraných "předvíkendových" pracovních neschopností. Jsou tři dny hodně, nebo málo? V neprospěch hovoří obava, že lidé skutečně nemocní budou svou nemoc přecházet. To může být v mnoha případech oprávněná obava, ale s takovou bychom museli zavést i bezplatné poskytování potravin, protože někteří lidé se pro samou práci pořádně nenajedí. Lhůta tří dnů je běžná v polovině zemí EU (Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Rakousko, Portugalsko, Velká Británie). Existují však i delší lhůty -- například ve Finsku devět dní -- vycházející z předpokladu, že na tak krátký výpadek příjmů existuje mnohem efektivnější pojištění než nemocenská, a sice vlastní úspory. Naprostá většina pracujících si může uložit bokem pár tisíc korun jako rezervu pro případ nemoci.
Další součástí reformy by mělo být částečné přenesení výplat nemocenské ze státu na zaměstnavatele, a to po dobu prvních 2-3 týdnů nemoci. Toto opatření by podle návrhu mělo být kompenzováno snížením (přesněji neurčeným) odvodů na nemocenskou ze současných 4,4 % hrubé mzdy. I toto opatření má svá zřejmá pro a proti. Zaměstnavatelé se mnohem více začnou zajímat o nemocnost svých zaměstnanců. Budou mít důvod starat se o dobré hygienické a zdravotní podmínky na pracovišti. A budou si dobře rozmýšlet, zda poslat přebytečné zaměstnance na nemocenskou. na druhé straně budou zaměstnavatelé více obezřetní v zaměstnávání lidí, kteří jsou častěji nemocní. Nemocnější lidé nebudou u některých zaměstnavatelů příliš vítáni. Lze si dokonce představit zaměstnavatele nutící nemocné do práce. Ale pro tento případ existují odbory a soudy. Naví nemocenskou takto platí zaměstnavatelé v nejedné zemi EU a k žádným sociálním hrůzám tam nedochází.

Teprve první vlaštovka
Ani třídenní lhůta, ani přenesení výplaty dávek na zaměstnavatele však nevyřeší problém s rostoucím podílem předstíraných dlouhodobých neschopností.
Tento nárůst mohou omezit jedině sami praktičtí lékaři. Dnes je pro ně jednodušší vydat neschopenku než simulanta poslat do práce. Tváří v tvář člověku, který mluví o bolesti zad, se těžko odporuje, zvlášť když vše vyřeší orazítkovaný formulář, vše platí erár a kontrolní systém je naprosto bezzubý. Přiznávání nemocenské by se tedy muselo mnohem pečlivěji sledovat. Lékařům a pacientům, kteří by počtem neschopenek příliš vybočovali z řady, by měl stát věnovat mnohem větší pozornost. Ministr Škromach uvažuje dokonce o možnosti odebírat nezodpovědným lékařům pravomoc vydávat neschopenky. Záměr zní dobře, ale při jeho naplnění lze očekávat překážky. Lékařům a jejich organizacím totiž současný stav vyhovuje.
Takže shrnuto: návrhy ministra Škromacha vesměs míří správným směrem. Bude kolem nich hodně křiku, ale nový systém nebude nijak vybočovat z praxe Evropské unie. Lze ovšem očekávat úsporu několika málo miliard korun (v tomto odhadu je započten dodatečný výběr pojistného a daní těch, kteří by se již v novém systému nemohli "hodit marod").
Při větší razanci, například kdyby se nemocenská neplatila první 2-3 týdny a kdyby se po vzoru většiny zemí EU tyto dávky zdaňovaly, by se dalo ušetřit až deset miliard. Jen pro představu: náklady na jednoho vysokoškolského studenta činí 60-70 tisíc, takže za deset miliard by se dalo teoreticky přijmout něco přes 140 tisíc studentů. Deficit  státního rozpočtu je však natolik hluboký, že veškeré úspory tohoto druhu postačí pouze na jeho snížení.
Reforma nemocenské má tu výhodu, že bez podstatnějších sociálních dopadů zde lze ušetřit hodně peněz. Měla by však první vlaštovkou hlubších změn v sociálních výdajích.