Obavy Němců a Rakušanů z přílivu pracovních sil jsou přehnané  Trváme na svém -- lidé z Východu nebudou smět ještě sedm let po vstupu do Evropské unie volně cestovat za prací,  jinak bychom pro rozšíření nenašli podporu u voličů. Zhruba takto se vyjádřili kancléři Německa a Rakouska na  posledním summitu EU ve Stockholmu. Před svou pražskou návštěvou je podpořil i předseda Evropské komise Romano  Prodi: "Protože rozšíření EU je tak velký úkol a cíl, musíte to pochopit. (...) Řekněme, že přechodné období bude  stanoveno na sedm let, ale po dvou třech letech je třeba otestovat, zda je emigrace tak velká, jak jsme očekávali."  Nahlas tak bylo vyřčeno, že otázka volného pohybu je především politická, nikoli ekonomická. Řeč čísel je totiž poměrně  jasná: obavy Německa a Rakouska mají racionální jádro, ale i tak jsou přehnané. Vyplývá to ze studie, kterou na  objednávku Prodiho komise společně vypracovalo pět evropských ekonomických ústavů. 

Půl je hotovo
Z ekonomického pohledu je vstup do Unie otázkou volného pohybu kapitálu, zboží, služeb a pracovní síly. V prvních  dvou oblastech byla většina administrativních překážek (celní tarify apod.) již zrušena nebo minimalizována. Zbývá jen  plně uvolnit zemědělský obchod a sjednotit standardy zboží. Na odstraňování bariér během 90. let vydělali spotřebitelé  na obou stranách: vývoz kandidátských zemí do Unie vzrostl téměř pětkrát a opačným směrem dokonce téměř  sedmkrát. Po rozšíření lze čekat další nárůst aktivní obchodní bilance Unie vůči novým východním členům. Ani volnému  pohybu kapitálu již v cestě mnoho překážek nestojí. Objem kapitálu plynoucí do kandidátských zemí představuje pro EU  nepatrný pramínek (1 procento všech investic), ovšem pro Východ je to blahodárná řeka (24 procent všech investic). Po  vstupu do Unie tento příliv investic dále vzroste -- vždyť na občana EU dnes připadá třikrát více kapitálu než na občana  kandidátské země. Jestliže zboží, služby a kapitál se již dnes mohou velice svobodně pohybovat, s pohybem lidí za  prací je to přesně naopak. V Unii v současnosti pracuje zanedbatelných 300 tisíc lidí z kandidátských zemí, z toho plných  80 procent v Německu či Rakousku. Většina z nich však odešla za prací ještě před rokem 1993 -- poté totiž obě země  pro pracanty z Východu zavedly výrazné administrativní překážky. 

330 tisíc
Pokušení odejít za prací do Unie by se mohlo zdát velké vzhledem k enormnímu rozdílu životní úrovně mezi EU a  kandidáty z Východu. Podíl HDP na jednoho obyvatele v kandidátských zemích činí pouze 35 procent průměru EU  (přepočteno podle parity kupní síly). V jednotlivých zemích se tento poměr pohybuje od 22 procent v Bulharsku až po 59  procent v České republice či 71 procent v maličkém Slovinsku. Vidina vyššího příjmu však není jediný faktor ovlivňující  odchod za prací. Roli hrají jazykové bariéry, zodpovědnost za rodinu a příbuzné, vztah k majetku a místní komunitě,  míra nezaměstnanosti, příležitost studovat, sociální zabezpečení, ochota riskovat a celá řada dalších faktorů. Hrubé  odhady vycházející z dosavadních migračních toků v Evropě proto naznačují, že okamžitá vlna migrantů po odstranění  bariér by mohla činit až 330 tisíc lidí a v následujících třiceti letech okolo 150 tisíc migrantů ročně. Příliv pracovníků z  Východu na území současných členů EU by se tak v horizontu třiceti let mohl blížit 4 milionům. To se může z našeho  pohledu jevit jako vysoké číslo, ale vzhledem k populaci EU jde o jednoprocentní kapku v moři, navíc rozprostřenou v  dlouhém období. Většina ekonomů se navíc shoduje v tom, že volný pohyb pracovních sil v souhrnu přispěje k úrovni  blahobytu jak v kandidátských zemích, tak v dnešních zemích Unie.  

Nárazník
V kratším časovém horizontu je nicméně velice pravděpodobné, že některé skupiny obyvatel EU mohou na rozšíření po  přechodnou dobu tratit. Z logiky věci to budou zejména dělnické profese s nízkými nároky na vzdělání, profesní  dovednosti a schopnosti komunikovat v místním jazyce. Zvláště pokud se bude příliv pracovníků koncentrovat do  hraničně blízkých regionů Německa a Rakouska. V tomto ohledu jsou tedy obavy našich sousedů částečně  opodstatněné. Zároveň ale levnější pracovní síla přiláká do regionu další kapitál, což dá vzniknout novým pracovním  místům. Pro mnohé hraniční regiony Německa a Rakouska tak může definitivně skončit éra slepé koleje zanechané ve  stínu železné opony.  

Nalézt kompromis 
Imigranti ovšem zpravidla míří do prosperujících regionů. Tam nepředstavují spíše vítaný zdroj nedostatkové pracovní  síly. S ohledem na solidní vzdělanostní úroveň v mnoha kandidátských zemích lze předpokládat, že migranti se  mnohem více profesně rozptýlí, než tomu bylo v případě dělníků z Řecka a Turecka. Ekonomický pohled rozhodně  nedává důvod ke kolektivním obavám Unie z přílivu pracovníků. V nadcházejících měsících nebo letech půjde o nalezení  kompromisu, aby se vlk (obavy německého a rakouského pohraničí z rozšíření) nažral a koza (ekonomické svobody  EU) zůstala celá