POLEMIKA

                   Školné není cíl, ale prostředek, z hlediska sociální dostupnosti vzdělání je zcela nevinné, to
                   obstarají půjčky; smutné, že to nechápu, stěžoval si na mne onehda v Právu Petr Matějů.
                   Nenapíšu, že sociálně nevinné školné neexistuje, nebyla by to pravda. Znám dokonce způsob
                   školného, který bych ráda podpořila: Vysoké školy si určují školné a studenti je platí s pomocí
                   státní půjčky, které jim zároveň také pomáhá zaplatit bydlení v místě studia. Půjčku začnou
                   absolventi škol splácet až tehdy, pokud dosáhnou nadprůměrného příjmu, tedy v okamžiku, kdy
                   se jim studium začne rentovat. Splátky studentské půjčky jsou podobně jako hypotéka rozloženy
                   na několik desítek let. Školám se studenti vyplatí a budou se o ně prát. A studenti, s vědomím, že
                   jednou za studium zaplatí, si budou vybírat podle kvality školy a podle šancí na uplatnění. O
                   podobné variantě financování vysokých škol uvažovali, pokud vím, v souvislosti s českým
                   prostředím pouze Švejnar a Münich. Znamenala by ovšem okamžité a značné zvýšení státních
                   výdajů na vzdělání. Vzrostl by počet studentů, školy by co nejrychleji sanovaly vnitřní
                   zadluženost z hladových let a vytvářely by si potřebné nové kapacity - samé prospěšné věci,
                   ale určitě by to stálo víc než ony tři miliardy ročně, které chce Matějů získat na školném. Vím,
                   podobný systém financování vysokých škol dnes a tady působí jako politická utopie. Přesně ale
                   ukazuje, o čem se musí politik v souvislosti se školným rozhodnout: Buď chci efektivní nástroj,
                   který odstraní současné nerovnosti v přístupu ke vzdělání a zajistí, že školy budou mít větší
                   šanci prosadit své potřeby, avšak neomezí nově přístup podle příjmu výchozí rodiny uchazečů.
                   Pak musím poctivě říct: bude to hodně drahé a státu se to vyplatí jen zprostředkovaně a až za
                   desítky let, ve zvýšené konkurenceschopnosti země. Anebo jako Petr Matějů nemám odvahu
                   chtít po státu tuto investici a hledám jiný způsob, jak zajistit příjem pro vysoké školy. I za cenu,
                   že vzroste skupina těch, kteří na studium kvůli původu nedosáhnou. Snad to dokonce umožní
                   studovat většímu počtu uchazečů. Ale to nic nemění na bezohlednosti podobné sociální
                   deregulace. Matějů ovšem tvrdí, že používám v souvislosti s ním slova o sociální bezohlednosti
                   neprávem. Vždyť on také předpokládá půjčky na školné. Ano, jenže kromě zanedbatelných
                   komerčních půjček by je poskytoval z veřejného fondu, který by se naplnil z "části prostředků,
                   kterou jsou nyní určeny na vysoké školy jako dotace". Jinými slovy, vysoké školy by dostávaly
                   složitější, a proto dražší cestou, peníze, o které by jinde přišly. Celkový objem by se fakticky
                   zvýšil pouze o příjem z té části školného, která by se vybrala přímo. Výtku, že jsme ve vzdělání
                   nesplnili, co jsme slibovali, nebudu shazovat odkazem na zúžený operační prostor naší
                   menšinové vlády. Ten by vysvětloval, proč jsme neměli peníze. Nevysvětluje však, proč jsme
                   neřešili problém rozčlenění vysokoškolského studia, proč jsme neumožnili vysokým školám
                   rozumně nakládat s jejich prostředky, proč jsme nemotivovali soukromé dary a investice do škol,
                   proč jsme neprosazovali, aby na vzdělání přispívaly podniky, které dnes ze vzdělané pracovní
                   síly těží nejvíce. Teď ČSSD za svou liknavost tvrdě platí a Unie svobody si přivlastnila jedno z
                   jejích nejvlastnějších témat. Bohužel, když Unie svobody zkombinovala téma vzdělání s
                   požadavkem snižování daní, zbylo jako volební heslo právě jen školné. Jistě, Matějů či Mareš
                   považují heslo o školném jen za vyjádření poctivé starosti o vysoké školství. Ale volební hesla
                   žijí totiž vlastním životem a čerta se starají, zač je považujeme. A školné jako volební heslo nás
                   rychle donutí, abychom se hádali o to, na čem se nikdy nedokážeme dohodnout, místo abychom
                   hledali způsob, jak realizovat to, o čem se shodneme.

                   (Autorka je místopředsedkyní Sněmovny)

                   Petra Buzková