K čemu nám vlastně bude dobrá? Tuto otázku vrátil do hry dokument „Nová maturitní zkouška“, schválený Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, který ovšem dosud není zveřejněn na webových stránkách MŠMT. Ani CERMAT,  instituce pověřená přípravou nové maturity, není na svých internetových stránkách zatím  příliš sdílná, ale avizuje, že podrobněji bude  o aktuálním stavu  informovat koncem května na semináři. To, že  záměr nové maturity se nijak zásadně neliší od projektu opuštěného ještě v době ministra Zemana, dokládá  stručná tisková zpráva. Z ní lze vyčíst, že cíle nové maturity- zvýšení objektivity a spolehlivosti- zůstávají stejné, mění se pouze některé ze základních prvků původní koncepce. Nová maturita by měla posloužit jako nástroj k ověřování, zda si absolventi střední školy osvojili společné jádro (minimum) všeobecného vzdělání, potažmo nástroj k revizi kvality škol.

Má-li být pokročilá diskuse o podobě připravovaných státních maturit smysluplná,  je třeba všechny nové návrhy i nadále poměřovat s tím, co od nových maturit vlastně očekáváme. Situace se téměř nezměnila od roku 2001, kdy jsem 1. 6.  v Lidových Novinách uvedl dodnes platné argumenty, na jejichž základě se na státní maturity i nadále dívám spíše skepticky. Podstatou nových státních maturit, a zároveň sporů o ně, je jejich standardizovaný charakter a tudíž celostátní srovnatelnost. Jejich užitečnost  je nutno posuzovat s ohledem na potřeby hlavních uživatelů informace. Jde především o velké skupiny rodičů a dětí, školskou administrativu na regionální či centrální úrovni a ěstnavatele. Každou skupinu ovšem zajímají odlišná kritéria.

 Pro rodiče a děti, které si volí vhodnou střední školu, by výsledky u maturit mohly posloužit jako jisté vodítko. To by ovšem vyžadovalo, aby byly kompletní maturitní výsledky   studentů  jednotlivých škol souhrnně zveřejňovány, což  je velmi nepravděpodobné. Ostatně  stejně nikdy nebudou  vyjadřovat kvalitu školy, tedy školou přidanou hodnotu, ale pouze jistou kvalitu jejích absolventů. Rodiče a děti však zajímá především kvalita školy, o které ale maturita, byť jednotná, přímo neříká nic. Lze si totiž představit velice kvalitní školu přijímající podprůměrné studenty. Byť by taková škola byla svou kvalitou schopna vytáhnout své žáky z celorepublikového podprůměru, při  hodnocení podle výsledků u maturit by  dopadla pouze průměrně. Zde stojí za připomínku,  že již mnoho let jsou Ústavem pro informace ve vzdělávání zveřejňovány takzvané žebříčky středních škol. Poskytují o nich nepřeberné množství velmi výmluvných ukazatelů: počet učitelů na žáka, přístup k internetu a počítačům, úspěch absolventů při zkouškách na vysoké školy  apod. Tento druh rozmanitých informací toho řekne rodičům o školách mnohem více, než výsledky žáků u státní maturity.

Skutečnost, že jednotné maturity neměří školou přidanou hodnotu, ale absolutní kvalitu jejích absolventů, také neumožňuje, aby školská administrativa výsledky u maturit používala jako významný kvalitativní ukazatel. Například nápad přidělovat školám prostředky podle výsledků u maturit by vedl k tomu, že školy vzdělávající studenty ze sociálně, vzdělanostně a kulturně zaostalých regionů, by byly neprávem znevýhodněny. Výsledky u maturit by se snad  daly používat k identifikaci škol nepřijatelně špatných, nebo těch, které přijímají nepřijatelně špatné studenty.  To by ovšem musela být obtížnost maturit posazena nízko, takže by její vypovídací schopnost o průměrných a nadprůměrných studentech či školách byla velice omezená.

Pro zaměstnavatele, na rozdíl od rodičů, dětí i školské administrativy, je myšlenka jednotných maturit, tedy srovnatelného měřítka kvality absolventů, skutečně zajímavá. Možnost porovnat si kvalitu uchazečů o zaměstnání, by pro ně mohla být užitečná. Snížilo by jim to minimálně náklady vynakládané  na přezkoušení uchazečů. Jistě by to také přispělo k větší vybíravosti zaměstnavatelů a následně i k větší motivaci studentů. Mnohé výzkumy však ukázaly, že zaměstnavatelé od nových zaměstnanců často požadují schopnosti, o nichž jednotné maturity nikdy vypovídat  nebudou. Jde např. o trvalou učenlivost, komunikativnost, samostatnou  i týmovou tvořivou práci. Takové předpoklady však nikdo žádnou písemnou maturitou nezměří. Maturitní známka z českého jazyka např. velmi málo říká  o schopnostech člověka  vyjadřovat se v kolektivu  a formulovat své vlastní myšlenky. Snad pouze výsledek u maturity z cizího jazyka může být pro zaměstnavatele užitečný, ovšem ne každé zaměstnání, a ne každý zaměstnavatel  tuto  znalost vyžaduje. Zaměstnavatelé si tedy budou i nadále muset většinu schopností  uchazečů „proklepávat“ při úvodních pohovorech či ve zkušební lhůtě.

Posledním velkým, ač nejistým uživatelem výsledků jednotných maturit jsou vysoké školy. Samotní autoři maturit by tomu sice byli velice rádi, ale dnes je těžké předvídat, jak se vysoké školy zachovají. Je pravda, že dnes nemají přirozenou motivaci  pro výběr studentů s nejlepšími předpoklady. Hlásí se jim totiž mnohem více uchazečů, než jich samy mohou přijmout. Naděje, že by maturitní zkouška mohla zcela nahradit zkoušky přijímací, je naivní,  protože studijní předpoklady  jsou na jednotlivých školách  velmi různé a těžko lze očekávat, že maturitní výsledek bude dostatečným měřítkem. Má-li nová maturita měřit minimum osvojeného všeobecného vzdělání, jak se píše v záměru ministerského dokumentu, těžko může mít taková maturita dostatečnou vypovídací schopnost o schopnější třetině absolventů, kteří uvažují o vysoké škole.

Nejpravděpodobnější je, že vysoké školy se budou ve zohledňování  výsledků u státních maturit lišit. Je dokonce možné, že se vysoké školy začnou spoléhat na výsledky u maturit jen proto, aby se nemusely zatěžovat poměrně náročnou přípravou zkoušek vlastních.

Tady  je vhodné připomenout, že i na našem trhu již několik let operují zavedené firmy nabízející standardní a věrohodné testování žáků základních a středních škol, které umožňují každému zájemci získat za přijatelnou cenu srovnání s ostatními. Certifikaci znalosti cizích jazyků lze i nadále bez obav přenechat zavedeným soukromým jazykovým agenturám, které uchazeče na jejich vlastní žádost za úplatu z jazyka přezkouší a vydají mu certifikát zaměstnavately uznávaný.

Jak je zřejmé,  jednotné státní maturity sice přinášejí užitek, ale  pouze někomu, a pouze částečný. Mají však také mnoho negativních efektů, které mohou být velice nákladné, ač těžko měřitelné. Miliony korun na zavedení celého systému jednotných maturit a jejich provozování jsou pouze zanedbatelnou částí nákladů. Požadavky na jednotné maturity, pokud budou nastaveny vysoko, totiž budou nepřirozeně deformovat vzdělávací zaměření škol. Čím hůře budou maturitní testy navržené, tím více drahocenného času budou statisíce studentů a tisíce učitelů mařit jenom pro to, aby dobře dopadli u maturit, nikoliv v životě. Přitom nebude existovat konkurenční mechanismus, který by úchylky špatným směrem korigoval. Další velkou překážkou  snaze o nastolení jednotnosti a srovnatelnosti maturit je obrovská rozmanitost současného světa a bezpočet osobnostních kvalit, které společnost a trh práce rozlišují. Návrhy nových maturit se tuto skutečnost zřejmě snaží respektovat tím, že by si studenti mohli zkoušky do jisté míry vybírat. Tento ústupek však jde zřetelně proti samotnému smyslu maturit, být srovnatelným měřítkem jisté kvality. Rozmanitost se prostě s jednotným testováním snáší jako  kočka s myší. Nutný kompromis mezi jednotností a možností volby potom může snadno skončit tak, že státní maturity nebudou ani srovnatelným, ani informativním měřítkem.