Nobelova cena za ekonomii letos opět putovala do USA za ekonomy Jamesem Heckmanem a Danielem McFaddenem. Protože vědecký záběr obou ekonomů je velmi rozsáhlý, věnujme se dnes raději pouze prvnímu z oceněné dvojice. 

James Heckman působí již desetiletí na slavné University of Chicago. Nobelova cena za ekonomii tam však v posledních třiceti letech putovala již více než dvacetkrát. S mírnou nadsázkou lze říci, že Heckman se až do 11.října letošního roku musel v Chicagu jako profesor ekonomie bez nobelovy ceny cítit poněkud nesvůj. Strohými slovy Královské akademie věd Švédska, cena vyjadřuje ocenění Heckmanova rozvoje metodologie analýzy výběrových vzorků dat. Podívejme se při této příležitosti na tuto vědeckou oblast blíže.

Heckman zásadním způsobem přispěl k propojení mikroekonomie a ekonometrie. Mikroekonomie je ta část ekonomie, která se zabývá především chováním jednotlivců či podniků. Ekonomové se však zdaleka neomezují na tržní aktivity, jak si to laická veřejnost často představuje. Za ekonomicky založenou práci v oblasti rasové diskriminace, zločinu, zájmových skupin v politice, sňatků a rozvodovosti, formování rodiny, altruismu a pod. získal nobelovu cenu i Heckmanův kolega z Chicaga Gary Becker  v roce 1992. Ekonometrie je na druhé straně empirický nástroj využívající statistických metod pro analýzu ekonomických dat. Heckman svou prací výrazně přispěl právě k propojení těchto dvou oborů v mikroekonometrii. 
 
Společenská věda ekonomie má oproti přírodním vědám, jako jsou fyzika či chemie, jednu velkou nevýhodu. K testování hypotéz není možno provádět experimenty a získávat tak čistě experimentální data. Se společností totiž není radno experimentovat a až na vyjímky jako byl komunismus to ani dost dobře nejde. Ekonomům tedy nezbývá než svět a jednání lidí v něm z povzdálí sledovat a pracovat s daty, která generuje sám život. Skutečnost, že údaje nejsou generovány experimentálně, ale jsou výsledkem milionů drobných, navzájem  podmíněných rozhodnutí jednotlivců zanáší do údajů takzvané výběrové zkreslení. Jinak řečeno, údaje používané k analýzám jsou generovány jednáním ekonomických subjektů, nikoliv experimentátorem samotným. Zcela laicky řečeno, ekonomové jsou ve svém pozorování odkázáni na to, co se stalo. To, co se nestalo, mohou pouze nedokonale odhadovat. Výběrovým zkreslením je přitom zatížena naprostá většina údajů, se kterými ekonomové pracují. Pokud se výběrové zkreslení při empirických analýzách nevezme v potaz, jsou parametry odhadovaných modelů často výrazně zkreslené. A právě identifikací a eliminací výběrových zkreslení nejrůznějšího původu se Heckman zabývá v převážné části části svých prací. 

Heckman se zaměřuje na pozadí toho, proč k výběrovému zkreslení dochází. Vychází z toho, že I za výběrem stojí ekonomicky popsatelné jednání jednotlivců. Místo aby jako jiní ekonomové v sedmdesátých letech nad výběrovým zkreslením zamhouřil oči, on začal usilovat o jeho identifikaci a eliminaci. Jako názorný příklad poslouží známá Heckmanova analýza nabídky práce vdaných žen. Analýza nabídky práce představuje zdánlivě jednoduché zkoumání souvislostí mezi počtem odpracovaných hodin a mzdou, vzděláním, počtem dětí a podobně. Znalost nabídky práce je významná například při odhadech dopadu daní z příjmů či sociálních dávek na zaměstnanost a nezaměstnanost. Ekonomové před Heckmanem odhadovali model nabídky práce pomocí jednoduché linerální regrese. S tím se ovšem Heckman nespokojil a poukázal na skutečnost, že údaje neobsahují nabídku práce žen, které z nějakého důvodu nepracují. Chybějící údaje mohou vést ke zkreslení parametrických odhadů. Heckman navrhl poměrně jednoduchou metodu jak výběrové zkreslení eliminovat. V prvním kroku modeloval jednoduché rozhodnutí volby žen zda pracovat či nikoliv. Na to potřeboval vzorek pracující a nepracujících žen, aniž by však potřeboval znát hypotetické údaje o mzdách nepracujících žen. Pro každou pracující ženu potom spočítal korekční konstantu, která zohledňuje pravděpodobnost že se daná žena skutečně rozhodne pracovat. Tuto korekční konstantu ve druhém kroku zahrnul do stochastického modelu nabídky práce pracujích žen. Přítomnost korekční konstanty eliminuje prostor pro zkreslení odhadovaných parametrů. Tato dvoukroková, dnes již světoznámá heckmanova metoda odhadu (také zvaná Heckit) se široce rozšířila v rozmanitých ekonomických modelech. Uveďme si několik známnějších případů.  

Odborová organizovanost a stávky v sedmdesátých let hýbaly západním světem a tak se téma odborů dostalo do centra pozornosti ekonomů. Předmětem analýz byla také souvislost mezi mzdou zaměstnance a jeho členstvím v odborech. Ekonomové samozřejmě nemohli experimetálně hlásit vybrané zaměstnance do odborů a byli odkázani na údaje o těch zaměstnancích, kteří do odborů vstoupili z vlastní vůle. Jenomže to byli nejspíše ti zaměstnanci, kteří od členství v odborech očekávali nějaké výhody. Tato selekce však samozřejmě zatížila dostupné údaje o odborovém členství výběrovým zkreslením. Analýza, která by tuto selekci nevzala v úvahu by zřejmě vykazovala větší dopad členství v odborech na mzdu než tomu ve skutečnosti bylo. Předmětem nespočtu dalších ekonomických prací je analýza souvislostí mezi vzděláním a příjmy. Předmětem volby jednotlivců, a tedy zdrojem výběrového zkreslení, je v tomto případě úroveň a druh vzdělání. Heckmanův přístup se dočkal využití a dalšího rozvoje v analýzách příjmových nerovností, kde jsou data zatížena volbou odvětví národního hospodářství. Původní Heckmanova metodolohgie se dočkala mnoha rozšíření a modifikací I v dalších společenských vědách. 

Zvláštní kapitolou je Heckmanův příspěvek v metodologii analýz dopadů aktivních  sociálních programů. Rekvalifikační programy, asistence při hledání zaměstnání, dotovaná pracovní místa a podobně zdaleka nejsou jen předmětem akademického zkoumání. Tyto programy vlády zavádějí ve snaze pomoci některým znevýhodněným skupinám občanů. Politici a ministerští úředníci o přínosnosti takových programů zpravidla nepochybují. Laická veřejnost, ač často k tvrzením politiků podezíravá prospěšnost těchto programů také nezpochybňuje. Ekonomové však spíše než dojmům věří rigorózním empirickým analýzám. Kladou si principální otázku: „ Co by se s člověkem stalo, kdyby se sociálního programu nezúčastnil.“ Odpověď na tuto otázku se však nehledá snadno. Člověk se buď programu zúčastní nebo nikoliv. Nikdy nelze pozorovat obojí. Skupina účastníků programů je vybíraná podle určitých kritérií či vlastností, které často nejsou pozorovatelné. Přichází tedy ke slovu opět výběrové zkreslení, a tedy příležitost pro Heckmana. Empirická zjištění založená na Heckmanově metodolgii ukázala, že pozitivní dopad mnoha sociálních programů je malý či žádný a v některých případech dokonce i škodlivý. Dlužno říci, že I u nás v České republice se naprostá většina sociálních programů praktikuje spíše na dojem než na efekt. Přesvědčivé analýzy prospěšnosti těchto programů se v podstatě nedělají. Heckmanova práce v této oblasti je velmi rozsáhlá a právě vycházejí jeho dvě technicky orientované monografie o vyhodnocování sociálních programů a o motivaci vládní byrokracie. 

Třetí oblastí ekonomie, kde Heckman zanechal hlubokou stopu, jsou modely trvání zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Jak jinak, I zde se zabýval problémem výběrového zkreslení. Zkusme si tuto problematiku přiblížit na jednoduchém příkladu. Politici si často kladou otázku, jak nejlépe bojovat s dlouhodobou nezaměstnaností. V případě, že s rostoucí dobou nezaměstnanosti lidé ztrácejí pracovní návyky a motivaci pracovat jsou vhodné programy pomáhající včas všem nezaměstnaným. Pokud však jsou k dlouhodobé nezaměstnanosti náchylní jen lidé jistých charakteristik, jsou vhodnější programy na tyto lidi cílené. Na základě pozorované doby trvání nezaměstnanosti je však velmi těžké rozpoznat, kdo jsou ti dlouhodobě nezaměstnaností. Heckmanova práce je především o podobných problémech.

Na závěr je nutno dodat, že hodnota Heckmanova vědeckého přínosu výrazně vzrostla také díky rozšíření počítačů v devadesátých letech. Počítače totiž odstartovaly I v ekonomii do té doby nepředstavitelný rozmach empirických analýz založených na velkých vzorcích dat. James Heckman je v padesáti šesti letech v plné intelektuální síle a při jeho úchvatné akademické produktivitě si můžeme být jisti, že zdaleka neřekl své poslední slovo.