MF Dnes,
31.3.2004 Názory - strana 7
Kdo zaplatí naše důchody
Vládní koalice opakovaně
a ostentativně vyzývá opozici k debatě o penzijní reformě. Hovoří o problému
zásadní důležitosti sahajícím za horizont současných generací, na jehož vyřešení
se musí shodnout všechny demokratické strany. V tom má vládní koalice naprostou
pravdu. Opoziční ODS s tím v principu souhlasí. Zde však shoda nadlouho končí.
Neupřímné debaty o penzijní reformě
Z oficiálních prohlášení všech stran je cítit, že o starosti se skutečnou
reformou zatím nikdo moc nestojí. Neupřímnost současných debat je patrná
z toho, že se ani nezačalo hovořit o kardinální otázce, kde vzít na reformu
peníze. To, jak má vlastně nový penzijní systém vypadat a jak na něj přejít,
je sice důležité, ale otázka peněz je mnohem zásadnější.Objem prostředků,
které si reforma vyžádá, na formě samé reformy příliš nezávisí. Politická
debata, z čeho reformu zaplatit, by byla velice jednoduchá. Variant řešení
je totiž žalostně málo.
V čem je vlastně klíčový problém? Je třeba zaplatit penze dnešní střední
a starší generaci. V následujících desítiletích totiž bude prudce klesat
podíl mladých lidí v populaci, a mají-li si začít spořit na vlastní důchod,
nebudou schopni odvádět státu dost peněz na penze starších generací (tak
jak je tomu dosud). Starší generace vlastní penzijní úspory nemá. A to,
co již dříve státu odvedla, jak tomu komunistickému, tak tomu po roce 1989,
již bylo dávno utraceno. Chybějí tak prostředky v řádu stovek miliard korun
a střízlivé odhady dnes hovoří o 75 procentech dnešního hrubého domácího
produktu. Penzijní reformu typu oslíku otřes se, která by tyto chybějící
prostředky vygenerovala, dosud nikdo nevymyslel ani vymyslet nemůže. Nic
na tom nezmění ani skutečnost, že tomu mnoho lidí včetně našich politiků
stále věří. Debata nějakého expertního týmu o parametrech reformy peníze
nevyčaruje.
Jediným zdrojem prostředků, se kterými lze reálně počítat, jsou všechny budoucí
privatizační příjmy. Privatizační seznam se dnes sice může zdát již dost
krátký, reálnost budoucích finančních problémů státu však politiky dotlačí
k jeho rozšíření. Lze tak určitě počítat s privatizací Telecomu, dolů, ČEZ
a rozvodných závodů, ČSA, Českých drah, České pošty, Unipetrolu, jednoho kanálu
dnes veřejné televize a všech zbytkových podílů státu. Vlády, ta současná
i ty budoucí, jsou vystaveny obrovském pokušení používat privatizační příjmy
tak, jak jim našeptávají jejich krátkodobé zájmy, tedy znovuzvolení. Proto
je třeba všechny budoucí privatizační příjmy nezvratně a přesvědčivě předurčit
právě a pouze na penzijní reformu. Nejlépe to lze udělat formou zákona s
charakterem zákona ústavního, aby ho mohla změnit pouze třípětinová většina
v parlamentu. Takový zákon by představoval věrohodný státotvorný počin demokratických
stran a nezbytnou jistotu pro jakoukoliv penzijní reformu.
Slovenské důchody z privatizačních peněz
Ústavní předurčení privatizačních příjmů na penzijní reformu by pro vládnoucí
koalici představovalo garance, že si opozice po návratu k moci nezačne kupovat
hlasy z privatizačních peněz. Pokud by byl tak velký závazek příliš velké
politické sousto, je možno jít alespoň ve stopách Slovenska. Tam uložili
privatizační příjmy, především z privatizace Slovenské plynárenské, na zvláštní
vládní účet výlučně určený pro financování penzí. Ani koalice, ani opozice
dnes na Slovensku toto opatření nezpochybňuje.
Politici se dosud neodhodlali voličům nalít čistého vína. Bez shody ohledně
předurčení privatizačních příjmů zůstávají technické debaty o podobě nového
penzijního systému alibistickým zastíráním politické nevůle se s penzijní
reformou poprat. Reforma bez dohody o jejím financování nebude, i kdyby byla
sebelépe vymyšlena. A bez reformy si neúprosný tlak okolností dříve či později
vyžádá další posun věku odchodu do penze na 65 let a případně i výše.
|