Nedávný spor ministra školství a veřejných vysokých škol o slíbené dvě miliardy korun
alespoň trochu rozvířil tolik potřebnou veřejnou debatu o situaci českého vysokého školství.
Mediální vyznění mohlo v náhodném pozorovateli vzbudit dojem, že ony dvě miliardy
představují podstatu problémů našich vysokých škol. Když nakonec vláda houbařským
způsobem oznámila nalezení dvou slíbených miliard kdesi v temných rozpočtových
hlubinách, mohl takový pozorovatel podlehnout iluzi, že problémy vysokých škol jsou pro
tentokrát vyřešeny. Tak tomu určitě není. 

Slavné dvě miliardy byly (budou téměř jistě definitivně) schváleny Poslaneckou sněmovnou jako součást státního rozpočtu na příští rok. Celý tento rozpočet byl (bude) schválen jako velice problémový s již obvyklým alibistickým vysvětlením, že lepší rozpočet se na poslední chvíli sestavit nedal. Spor o dvě miliardy je totiž příznakem mnohem větších problémů, a to prohlubující se nerovnováhy veřejných rozpočtů. Jen namátkou připomeňme další příznaky, jako jsou dlouhodobě nízké výdaje na údržbu silnic, nedostatek veřejných prostředků na údržbu základních a středních škol, krácení již tak nízké pomoci postiženým občanům, nedostatečně materiálně vybavená
policie a soudy, zanedbané a poddimenzované vězeňství, a tak by se dalo pokračovat. A to
vše při relativně solidním hospodářském růstu. Co by bylo v případě další recese, raději
nikdo ani neuvažuje. Již dnes je téměř jisté, že letošní situace se státním rozpočtem se bude
za rok opakovat. Nová vláda, která snad vzejde z červnových voleb, tak akorát stihne
veřejnosti oznámit, že situace veřejných financí je horší, než se doposud myslelo, že proto
musí výrazně krátit výdaje, a narychlo sestaví špatný, ale jediný možný rozpočet. Snadno se
tak může stát, že vysoké školy se budou napřesrok s novou vládou opět přetahovat ne o
dvě, ale dokonce o tři miliardy. Dlouhodobým problémem českého vysokého školství totiž
nejsou ony dvě miliardy, ale téměř absolutní závislost školství na státním rozpočtu, na jeho
prohlubujících se neduzích a na nejistotě okolo každoročního rozpočtového vyjednávání.

Nestabilní vývoj veřejných rozpočtů představuje výzvu k vážným úvahám, jak změnit
financování vysokých škol. Je třeba uvažovat o zásadní reformě, která nastartuje tolik
potřebný rozvoj zanedbaných škol bez dodatečného zatížení vysílených veřejných rozpočtů.
Toho se nedá dosáhnout jinak než vytvořením podmínek pro příliv soukromých peněz, tedy
zavedením školného. Aby školné nepředstavovalo další selektivní překážku ve studiu,
kterých i tak dnes máme dost, je třeba s jistým předstihem zavést i systém studijních půjček
s odloženou splatností. Neoddělitelnou součástí reformy musí být i zvýšení efektivnosti
celého sektoru, aby dodatečné finanční prostředky měly skutečný přínos. Vyšší efektivnosti
ovšem nikdy nedosáhneme sebelepšími plány či inspekcemi z ministerstva. Školy je třeba
zákonem usadit do zdravého konkurenčního prostředí, které vytvoří potřebný tlak na jejich
efektivnost. Role školného, půjček a splátek je v tomto nepostradatelná. Reforma by měla
postupně otevřít školy většímu počtu dnes odmítaných uchazečů a zachovat, či dokonce
zlepšit jejich postavení jako studentů.
Ambici reformovat financování vysokých škol v těchto směrech má návrh zákona předkládaný poslancem Matějů na lednovou schůzi Poslanecké sněmovny. Je otázkou, zda půl roku před volbami, kdy Poslaneckou sněmovnu již prostupuje předvolební horečka, je na něco takového vhodná doba. Minimálně bude zajímavé sledovat, jak s návrhem naloží poslanci jednotlivých stran a jaké alternativy, pokud vůbec nějaké, předloží. Skutečností je, že politické strany s žádným konkrétním návrhem od roku 1992 nepřišly. Pokud návrh ve sněmovně neprojde, řešení problému vysokých škol se odsune o dva roky. A pokud nikdo ani nepředloží návrh alternativní, vysoké školy budou na mnoho let odsouzeny churavět spolu s veřejnými financemi.