I pouhá zmínka o potřebě zavést na vysokých školách školné vzbudí u mnoha lidí zásadní obavy o
zachování rovného přístupu ke vzdělání. Jde však o plané obavy. Existující návrhy na zavedení školného
totiž také počítají se zavedením dlouhodobých státních půjček, které nerovný přístup ke vzdělání
eliminují. Nechci však zde vypočítávat argumenty ve prospěch školného, neboť na těchto stránkách
nedávno zazněly. Rád bych upoutal pozornost ke skutečnosti, že významná překážka rovného přístupu
ke vzdělání u nás již delší dobu existuje, aniž si jí odpůrci školného všimli.

Nerovný přístup ke vzdělání je již několik let způsoben permanentním nedostatkem ubytovacích
kapacit na vysokoškolských kolejích. Nedostatek kolejí je přirozeným důsledkem dlouhodobého růstu počtu zájemců o vysokoškolské studium bez odpovídajícího růstu investic do zázemí škol včetně jejich ubytovacích kapacit. O přidělení
místa na koleji tak rozhoduje především vzdálenost školy od místa trvalého bydliště studenta. Největší,
nejstarší a nejslavnější naše univerzita, Univerzita Karlova v Praze, je nucena jako rozhodující kritérium
pro nárok na kolej stanovovat minimum dvou hodin cesty jedním směrem. Lidové noviny uvádějí příklad
studenta z Hradce Králové bez nároku na kolej, neboť jedna cesta z Hradce do Prahy mu trvá "jen"
hodinu a tři čtvrtě. Masarykova univerzita v Brně má jako kritérium vzdálenosti neskutečných dvě stě
kilometrů. Kdo bydlí blíž, na toho kolej nezbude. Školám nelze nic vyčítat, musí nějak vyjít s tím, co mají
a na co jim stát dá peníze. V čem tedy spočívá nerovnost přístupu ke vzdělání? Použijme příkladu onoho
studenta z Hradce. Bez nároku na kolej musí zvažovat alternativní řešení. Může si najít pronájem v
Praze. I velmi skromný podnájem ho přijde na několik tisíc korun měsíčně, což v ročním součtu dělá
střízlivých 35 tisíc korun. Pokud jde o dítě bohatých a ještě k tomu štědrých rodičů, bude pro něj
podnájem řešením přijatelným. Kdo však neměl to štěstí se narodit do bohaté kolébky, bude zřejmě
muset hledat řešení jiné. V úvahu připadá pravidelná dojížďka do školy vlakem či autobusem. Tři až
čtyři hodiny denně ztracené cestováním však také představují velké náklady. Jako dolní odhad ceny
času promarněného cestováním lze uvažovat například mzdu brigádníka v restauraci rychlého
občerstvení. Tři hodiny denně, čtyři dny v týdnu pod dobu osmi měsíců dělá bratru dvacet tři tisíc korun.
Připočteme-li studentské jízdné, dojdeme k částce 33 tisíc korun. Každodenní dojížďka možná vyjde
nepatrně levněji než pronájem, ale to jsem nezapočítal fyzickou a psychickou únavu z dojížďky, nutnost
vázat se na jízdní řády a nervozitu způsobenou téměř pravidelným zpožděním vlaků. Našemu studentovi
se nabízí ještě třetí, kompromisní řešení. Spočívá v pronájmu, na který si vydělává prací v restauraci
rychlého občerstvení. Posledním zoufalým řešením je ukončit studia a hledat životní štěstí jinde a bez
vzdělání. Někteří studenti tak činí hned, jiní po vysílení. Ne každý nadějný student má totiž sílu řešit hned
v prvních měsících těžkého studia existenční problémy spojené s ubytováním. Zde uvedené přímé či
nepřímé náklady na ubytování mohou dosáhnout až poloviny průměrných státních výdajů na
vysokoškolského studenta, které se blíží sedmdesáti tisícům ročně. Zatímco školné by bylo nižší s
možností dlouhodobé půjčky, na bydlení dnes studentovi nikdo kromě rodičů nepůjčí ani korunu.
Nedostatek ubytování na kolejích však nepředstavuje pouze překážku rovného přístupu ke vzdělání.
Přispívá i k prohlubování regionálních nerovností v zemi. Studenti ze vzdálenějších a chudších regionů
jsou oproti spolužákům z velkých univerzitních měst v obrovské nevýhodě.

Nedostatek kolejí je důsledkem dlouhodobého nedostatku finančních prostředků ve vysokém školství.
Nedostatek peněz plyne z totální závislosti škol na vysátém státním rozpočtu. Ačkoliv problémy nerovného přístupu ke
vzdělání bijí do očí, jindy sociálně útlocitným politikům to překvapivě nevadí. Pouze školného se bojí
jako čert kříže. A přitom zavedení školného je jedna z mála možností, jak podpořit rozvoj rozpočtově
přehlížených vysokých škol a spolu s tím eliminovat existující překážky rovného přístupu ke vzdělání
velké skupiny mladých lidí.