Zákon a sociální spravedlnost
Podle jedněch je právo na vzdělání základním lidským právem a školné porušuje rovnost
šancí. Jenže z práva na vzdělání zakotveného v ústavě neplyne, že by vysokoškolské vzdělání
muselo být poskytováno zadarmo. Stejně tak ústava deklaruje právo občana na svobodný
pohyb a nikdo soudný nepožaduje bezplatnou dopravu pro každého. 

Nejčastější je druhá námitka: Školné by znevýhodnilo studenty z ekonomicky a sociálně slabších poměrů. To však může tvrdit jen ten, kdo návrh nečetl a kromě toho si neuvědomuje, nakolik sociálně selektivní je systém současný. Již léta jsou desetitisíce zájemců o studium na vysokých školách odmítány. I při stejných schopnostech jsou ovšem odmítáni častěji uchazeči ze sociálně
slabších rodin. Právě v návrhu zákona je zavedení školného promyšleně spjato s mechanismy
sociální pomoci těm, kteří to opravdu potřebují.

Dluhy a splácení
Třetí obava se týká zadlužení. Pro mnoho studentů prý bude školné znamenat, že si na něj
budou muset po večerech chodit vydělávat, anebo se zadluží na počátku kariéry a v době,
kdy chtějí založit rodinu. Jenže pracovat při studiu by i v novém systému byla možnost, nikoliv
nutnost. Půjčka dovolí každému plně se věnovat studiu a na splátky vydělávat až po škole. Ti,
kdo budou mít peníze v ruce nebo budou ochotni si během studia vydělávat, přirozeně raději
zaplatí hned, než by později spláceli úroky. Z hlediska škol a příležitosti studovat si však
studenti budou rovni díky možnosti půjčky. Statistiky ukazují, že průměrný plat absolventa v
nestátním sektoru dosáhne celostátního průměru velice záhy po absolutoriu a v dalších letech
ještě výrazně roste. Mzdy vysokoškoláků v neveřejném sektoru 10 let po škole dosahují až
dvojnásobku průměrné mzdy. Dluh je vždy nepříjemný, ale kariéra s vysokoškolským
diplomem a dluhem bývá mnohem zářivější než kariéra bez dluhu a bez diplomu. Mnohým v
této souvislostmi vytane čtvrtý kritický argument: Například učitelé či historici si na splátky
půjček ani nevydělají. Tak předně: zájemci o učitelství tvoří jen malé procento vysokoškoláků
a z těch, kteří studují na pedagogických fakultách, jich nakonec mnoho o učitelství nezavadí.
Bylo by absurdní nový systém financování zatratit proto, že stát není schopen či ochoten
učitelům solidně zaplatit. Je třeba hledat specifická řešení: státní granty na úhradu školného či
úroků, pomoc při splácení, zůstane-li absolvent v oboru. Stejně nevyhnutelné bude zvýšit
platy těm, o jejichž práci ˝stát˝ stojí a kde existuje obava, že tito lidé nebudou chtít příslušné
obory studovat. 

A nakonec je třeba přihlédnout k pátému tvrzení, které říká, že studium na vysoké škole je drahé již dnes - životní náklady činí v průměru čtyři až pět tisíc měsíčně. Návrh ale myslí i na ty, kteří si nemohou dovolit studovat již dnes. Jim jsou určeny studentské příspěvky na stravování a ubytování, zvýší se příspěvky na dopravu. Příspěvky na stravování a ubytování mohou u sociálně nejpotřebnějších představovat až 1800 korun měsíčně. Nezatíží státní rozpočet, protože se převedou ze současných plošných dotací kolejím a menzám a ze současného příspěvku na dopravu. Žádné vládě ovšem nikdo nebude bránit v tom, aby hladinu sociální pomoci zvýšila, pokud na to budou ve státním rozpočtu peníze. Navíc školy mají z vybraného školného věnovat minimálně 10 % do stipendijního fondu, z něhož bude možné podporovat studium nadaných dětí z chudších poměrů. Jestli dnes něco výrazně a zbytečně finančně zatěžuje studenty, pak je to převaha dlouhého magisterského studia. Mnoha studentům by vyhovovalo studium kratší, bakalářské. Školy však v současném systému nemají přirozený motiv vycházet takové poptávce vstříc.