Trapnou obchodní šťouchanou o dovoz jablek z EU si neradi připomínáme, tahanice o
  dovozy dotovaného vepřového ještě doznívají, a již zde máme další obchodní případ.
  Tentokrát přišel na řadu dovoz levného cukru z Polska. Byť jsou jablka, vepřové maso a
  cukr komodity velmi odlišné, podstata problémů je a bude stále stejná, jakož i
  argumentační výbava ochránců domácího trhu. Našim producentským spolkům se až příliš
  často nelíbí, že si k nám někdo dovoluje dovážet komodity za ceny nižší, než jsou jejich
  vlastní náklady. Poukazují na neregulérní konkurenci či nerovné podmínky. Nezřídka
  označí levné dovozy za první krok předem promyšleného plánu na opanování našeho trhu
  zahraničními producenty. Zahraniční exportéři, a nyní je jedno, zda z EU, či Polska, prý
  dovozem levných potravin ničí místní producenty, aby posléze ceny své produkce naopak
  závratně zvedli a namastili si tak kapsy. Celé zdůvodnění v medializovaném podání ještě
  končí nezbytným dovětkem, že v zájmu dlouhodobého dostatku potravin za rozumné ceny
  musí stát našim producentům poskytnout dotace a zároveň omezit, či dokonce zakázat
  dovozy. To vše samozřejmě ve jménu blaha našich spotřebitelů. Dovolím si zde vyjádřit
  přesvědčení, že mediálně chytře vystavěná ochranářská argumentace má pouze jediný cíl,
  a to blaho zájmových skupin našich producentů. Státní dotace zemědělských a jiných
  produktů není hospodářské perpetuum mobile- národní vlády nemohou někomu rozdávat
  výhody, aniž by tím někoho jiného v té samé zemi neznevýhodnily. Dotuje-li nějaká vláda
  svou zemědělskou produkci, kterou se k nám následně snažíi pod náklady vyvézt, musí
  peníze na dotace získat dodatečným zdaněním ostatních odvětví průmyslu. Tím ovšem
  automaticky poskytuje výhody obdobným oborům našeho průmyslu. Na to však odpůrci
  dotovaných dovozů zapomínají. Naše vláda samozřejmě může podle vzoru EU slepě
  kopírovat politiku rozdělování výhod a nevýhod různým odvětvím hospodářství v závislosti
  na síle zájmových hospodářských skupin. Je však naivní se domnívat, že to lidem v naší
  zemi může přinést nějaký užitek. Je známo, že stavěním hladových zdí nebo zahazováním
  předem vykopaných jam žádné dodatečné bohatství nevzniká, přestože za práci samu
  někdo dostane zaplaceno. Stejně tak bohatství nevzniká produkcí vepřového či cukru s
  náklady nad cenou dovozů, byť je nízké ceny dovozů dosaženo dotacemi. Každý z nás
  pracuje proto, aby uživil sebe a své blízké. Dohromady však může společenství lidí
  fungovat pouze tehdy, pokud to, co každý z nás produkuje, zároveň uspokojuje potřeby
  ostatních. Je proto naprosto lhostejné, zda je cena dovážených potravin nízká díky vyšší
  produktivitě zahraničních producentů či existenci státních dotacív jejich zemích. Ani tyto
  argumenty zřejmě nepřesvědčí ty, kteří si hospodářskou soutěž mylně představují jako
  sportovní klání, kde publikum fandí domácímu, i když hosté hrají lépe. Žádný podnikatel,
  včetně pěstitelů prasat či cukrovky, zde však není proto, aby porazil zahraniční soupeře,
  sledován fandícím publikem spotřebitelů. V podnikání na rozdíl od sportu jde o to,
  nabídnout ostatním lidem co nejlepší zboží a služby za co nejnižší ceny. Úplným otevřením
  našeho trhu by jistě mnoho našich méně produktivních pěstitelů muselo skončit a museli by
  si najít jiný, společensky smysluplnější zdroj obživy. Stát by udělal lépe, kdyby těmto
  lidem poskytl přechodnou pomoc, než když v nich permanentním dotováním a
  ochranářskými omezeními budí falešný dojem, že o jejich produkci má někdo zájem.
  Změnou oboru podnikání by se mimochodem vyřešila tíživá situace mnoha pěstitelů, na
  kterou jejich spolky poukazují. Na závěr dodejme, že evropské vlády, a nejen ony, již
  desetiletí hledají všemožné způsoby, jak se zbavit svých dotacemi stimulovaných
  zemědělských přebytků. Nespočet zemí se v tom neustále předhání. Nevěřme hrozbám,
  že by se proti naší malé zemi zbytek světa byl schopen smluvit a po útlumu naší domácí
  produkce nás zavalit vlastní drahou zemědělskou produkcí.