Září je tradičně nejen časem nástupu prvňáčků do škol, ale i obdobím ministerské
  přetahované o rozpočtové peníze na příští rok. Zatímco nástup prvňáčků nikoho
  nepřekvapil, nad každoročními rozpočtovými problémy všichni opět kroutí hlavou. Přesto
  se každým rokem vážnost rozpočtových problémů neodvratně prohlubuje a přibližuje se
  doba, kdy to praskne. Nezáviděníhodná rozpočtová situace vypadá ve stručnosti
  následovně. Vyhlídkou hospodářství je v lepším případě stagnace, o horších případech
  dnes raději nikdo nemluví. Objem mandatorních výdajů v rozpočtu, tedy důchodů, dávek
  a dalších požitků plynoucích ze zákona, je již dnes obrovský a i nadále poroste. Během
  roku ve sněmovně opět kdekdo navrhl a prosadil další nárůst dávek. Státní administrativa
  stačila vyprodukovat řadu dalších podpůrných, revitalizačních, záchranných, asistenčních,
  záručních a jiných programů a úřadů, na které je dnes potřeba peněz. Zdanění, tedy hlavní
  způsob, jak stát získává peníze, je u nás již dnes velmi vysoké a jeho další zvyšování, ač
  pravděpodobné, k většímu výběru daní stěží povede.

  Jako každoročně v době   rozpočtového martyria zastřená smluvní koalice i opozice,
  každý po svém, kroutí hlavou nad hrozící sekerou státních financí. Politici se chovají jako člověk, který si na dluh
  bezhlavě pořídil kompletní vybavení domácnosti, a potom kvůli splátkám nemá ani na
  prosté jídlo a ošacení. Lze očekávat, že problémy s rozpočtem se letos jako v letech
  předchozích vyřeší nějakou drátenickou metodou. Za pět minut dvanáct zbývá tak
  maximálně čas na diskuse o možném hospodářském vývoji v příštím roce, které ovšem
  silně připomínají spekulace astrologů. Na základě takových spekulací prošel loni
  sněmovnou deficit, který byl na straně příjmů naprosto vzdálen možné realitě a letos hrozí
  recidiva. Možná by se také mohl ještě najít způsob, jak kousek deficitu účetně někam
  schovat. Až budou obrazně řečeno zbývat pouhé vteřiny, dojde i na nějaké to škrtání,
  nikoli však systémové. Je pravděpodobné, že se budou škrtat nemandatorní položky, za
  něž nelobbuje v parlamentu žádná silná zájmová skupina, a ty položky, za nimiž není slyšet
  dostatečně naléhavě znějící hlasy o kolapsu. Narychlo zdrátovaný rozpočet se tak s
  každým dalším rokem stává většíma větším strašidlem, které souží celou zem. Největším
  problémem rozpočtu jsou samozřejmě mandatorní výdaje. V nich se ale na poslední chvíli
  úspory hledat nedají. V tak krátkém horizontu není při naší politické praxi realistické ani
  navrhnout jakékoli konzistentní změny zákonem daných výdajových programů. Natož je
  včas schválit.
        Letos s mandatorními výdaji opět nikdo nehne. Pokud se však s tímto
  problémem máme vypořádat a příští rok touto dobou skoncovat s rozpočtovým
  drátováním, je třeba již teď začít vážně hovořit o struktuře a rozsahu sociálních výdajů. Ty
  lze totiž rušit jedině na témže místě činu, kde byly schváleny, tedy v parlamentu. Je však
  vážný důvod k obavám z toho, že naprostá většina politiků na ošklivý problém
  mandatorních výdajů s úlevou opět zapomene ihned po schválení letošního rozpočtu.
  Nikdo nechce být poslem nepříjemných zpráv, když všichni kolegové veřejnosti s
  úspěchem slibují pečené holuby. Hledání úspor v sociálních výdajích nebude žádné plošné
  škrtání. Půjde spíše o činnost připomínající ruční sběr borůvek. Tedy kousek po kousku s
  velkou trpělivostí. Sledujme, zda se místo poměrně zbytečných tahanic o letošní
  rozpočtová čísla někdo ujme tohoto nevděčného úkolu.

                                                                         Daniel Münich