Český veřejný rozpočet již několik let směřuje do bažin. Výdaje, které v průběhu let parlament posvětil zákonem, rostou rychleji, než stát vybere na daních. Příčinou je panický strach politiků z nepopulárního krácení výdajů, lákavá bludička deficitního povzbuzování hospodářství a odvěká touha úřednictva rozhodovat o tocích peněz. 

Důsledkem je strmý růst veřejného zadlužení, pokračující i v době hospodářského růstu, v období nejpříhodnějším pro splácení dluhu. Kromě toho dluh roste v období poměrně příznivé demografické situace, která se v dalších desítkách let nebude opakovat. Výrazný růst počtu penzistů v poměru k počtu těch, co platí daně, si brzy vyžádá další nárůst výdajů na penze a zdravotnictví. Teoreticky by výrazné zadlužení postkomunistické země mohlo být cestou, jak odlehčit současným generacím, které již zaplatily životem v komunistickém experimentu. Aby však teorie fungovala i v praxi, musely by deficitům odpovídat značné investice do budoucího hospodářského růstu. A to se neděje. V posledních letech se naopak roztrhl pytel s neproduktivními dotacemi a pseudosociálním přerozdělováním. 

Nedojde-li k zásadním změnám v hospodaření státu, bude klesat jeho schopnost zajišťovat základní funkce a schopnost dostát závazkům. Vnější či vnitřní politické a ekonomické šoky pak mohou zemi snadno dostat do recese, jež by byla v době velkých deficitů bolestivější než recesní přeháňka, kterou si pamatujeme z konce let devadesátých. 

Bobtnající strukturální problémy veřejných rozpočtů se posledních několik let řešily nesystémovým krácením výdajů na poslední chvíli a účetními triky. Výdaje byly škrceny v oblastech nejmenšího odporu a tam, kde se to neprojeví hned (školství, soudnictví, bezpečnost a infrastruktura). Veřejné rozpočty se do potíží samozřejmě nedostaly ze dne na den. Debata však opustila odborné kruhy teprve nedávno, také po varování z Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, EU a OECD. V politických kruzích se kolem veřejných financí dlouho chodilo jako kolem horké kaše. Rostoucí veřejný dluh většinu voličů nezajímá, nerozumějí mu a mají pocit, že zrovna jich se osobně se netýká. Přijít s programem úsporných kroků vyžaduje nejen přiznat si problém, ale i politickou odvahu navrhnout řešení. 

Problémy veřejných financí ale nemají jednoduchá řešení. Zvýšení již tak vysokých daní by podvázalo hospodářský růst, podpořilo inflaci a následně by situaci ještě více zhoršilo. Řešení je třeba hledat především na straně výdajů. Prostor pro nejpoužívanější metodu - škrtání výdajů ministerským perem - je však dnes již velice zúžen. Zbývají pouze organizačně a koordinačně mnohem náročnější řešení. 

Za prvé je třeba revidovat a eliminovat velký počet pseudosociálních a dotačních programů, které nejsou ničím jiným než populistickým uplácením voličů a zájmových skupin. Za druhé je třeba uvolnit a využít existující, ale neefektivně vázané zdroje. Za třetí je třeba zásadně zefektivnit a zeštíhlit chod veřejné administrativy. Je nezbytné nalézt řešení, která státu umožní zahrát za méně peněz stejně nebo více muziky než dnes. 

Nerozhazovat a neuplácet voliče 
Nárůst výdajů na státní penze bude zdaleka největší dodatečnou zátěží státního rozpočtu v následujících letech. Na tyto budoucí dodatečné výdaje se už dávno měly odkládat příjmy z privatizace. Místo toho se dočasnými privatizačními příjmy záplatují díry v dnešních rozpočtech. Čím déle se bude odkládat reforma p e n z i j n í h o systému, tím obtížněji bude stát hledat na budoucí penze prostředky. Velkou rozpočtovou položku ve výši okolo 30 miliard korun představuje zavedený systém nemocenského pojištění. Ten dnes lidi přímo vybízí hodit se marod. Vhodnou reformou je možno uspořit minimálně deset miliard korun. To však vyžaduje zásadní přepracování systému. Státní nemocenské pojištění by se mělo vztahovat pouze na delší a zásadnější nemoci, nikoliv na chřipky, které každoročně potkají téměř každého. Pro případ krátkých přechodných nemocí nechť se každý pojistí sám. 

Značný výdaj představují přídavky na děti. Ročně se na ně vydá okolo 13 miliard korun a pobírá je skoro každý, kdo má děti. V podstatě jde o pouhé vracení zaplacených daní. Přídavky na dítě by měly dostávat pouze rodiny chudé, část uspořených peněz by se měla věnovat na pomoc rodinám s dětmi zdravotně a jinak postiženými. 

Na podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky se dnes vydává okolo deseti miliard korun. Systém podpor je třeba změnit tak, aby vyžadoval mnohem aktivnější přístup nezaměstnaných. Výplata podpory a sociálních dávek v nezaměstnanosti by měla být podmíněna aktivní účastí v intenzivních rekvalifikačních kursech nebo účastí na veřejně prospěšných pracích. Dávky v nezaměstnanosti není nutno vyplácet ihned po ztrátě zaměstnání, ale až s jistou motivační prodlevou. Zabránilo by se jejich zneužívání a nezaměstnané by to podpořilo v úsilí se svou situací něco dělat. 

Za méně peněz více muziky 
Nemá-li stát peníze, měl by lépe využívat existující možnosti. Tragicky neefektivní České dráhy ročně spolykají téměř deset miliard korun dotací. Skutečná reforma železnice by nejen výrazně zlevnila jejich chod, ale uvolnila by i nevyužívané budovy a cenné pozemky. Také profesionalizace armády by uvolnila budovy, které chybějí vysokým školám. 

Redukovat lze základní a střední školy, které jsou po poklesu populačních ročníků v poslední době předimenzované. Nemá-li stát prostředky na vysokoškolské vzdělání svých občanů, měl by umožnit příliv soukromých prostředků do vysokého školství. 

Prostor pro úspory nabízí výběr daní a pojistných odvodů z příjmů. Daně dnes u nás vybírají nesmyslně hned tři zcela odlišné instituce: finanční úřady daň z příjmu, zdravotní pojišťovny zdravotní pojištění a správa sociálního zabezpečení odvod na sociální pojištění. 

Nelogické utrácení 
Veřejné rozpočty není třeba zatěžovat státní podporou výstavby nových bytů. Poslední sčítání ukázalo, že jich je dostatek, jen nejsou efektivně využívány. Absurdním plýtváním veřejných peněz je státní podpora stavebního spoření. Stát touto cestou lidem vrací miliardy korun, které jim vzal na daních. Na pochybné přerozdělování doplácejí chudší rodiny, které tuto možnost nevyužívají. Razantní zkrácení státních příspěvků by však vážně ohrozilo stavební spořitelny, a proto je nutno snižovat státní příspěvky postupně. 

Reformní kroky a další opatření se neobejdou bez dobře fungující veřejné administrativy. I v ní však lze hledat úspory. Situaci v neprůhledné administrativě je nejdříve třeba zmapovat. To ovšem může být velký oříšek, neboť tím nelze pověřit samu administrativu. Teprve pak lze eliminovat úřady. 

Pouze celková reforma může být v delším období přínosem pro všechny, a proto by měla být zvažována jako kompletní balík. Buďme rádi, že se konečně rozběhla politická pře o to, zda problém veřejných financí vůbec existuje.