Nemoci nemocenského pojištění

Nejjednodušším opatřením je snížení dávek a jejich časově omezené vyplácení. Státní nemocenská by měla pojišťovat pouze minimální příjem. 

Problémy veřejných financí dovedly vládu k vážně míněným snahám zreformovat systém nemocenského pojištění. Objemem výdajů přes tři desítky miliard ročně je nemocenská jedním z největších mandatorních výdajů. Její zneužívání se široce rozmohlo, a proto reforma slibuje tolik potřebné úspory pro státní rozpočet. Změny by měly do systému přinést chybějící zodpovědnost, větší přísnost a následně i úspory samotné.

Zneužívání nemocenské spočívá v předstírání zdravotních problémů. Motiv je nasnadě: stát po dobu lékařem uznané nemoci vyplácí dávky, jejichž výše se pro nižší příjmové skupiny blíží čisté mzdě. Simulant navíc získává bonus ve formě volného času. Úpravy platné od začátku roku zásadní změny nepřinášejí a určitě se nedotkly simulantů dlouhodobých. Přitom je to právě předstírání dlouhodobých nemocí, které se rozšířilo nejvíce.

Házet se marod bylo u nás běžné již v dobách socialismu. Tržní prostředí však přineslo další podvody. Stalo se běžnou praxí onemocnět v době výpovědi. Propuštěný si tím zajistí nemocenské dávky výrazně převyšující podporu v nezaměstnanosti. Zaměstnavatelé se simulanty nic nesvedou, mnohým jsou lhostejní a někteří se na podvodech dokonce podílejí. Když zrovna není práce, tak zaměstnance jednoduše pošlou na nemocenskou, kterou platí stát. Dokonce existují firmy, jejichž jediným druhem podnikání je vytahovat ze státu peníze na nemocenskou.

Současný systém nemocenského pojištění od lékařů zodpovědnost nevyžaduje. Většina z nich nad simulanty přivírá oči, kontroly jsou bezzubé a nejsou dobře cílené. Zřídka odhalený podvod je trestán pouhým zkrácením nemocenské. Statisíce malých podvůdků se tak každoročně sčítá do mnohomiliardové částky. Reforma musí snížit pokušení podvádět a zvýšit sankce. Nesmí vynechat ani jednu zainteresovanou stranu, ani zdravé-nemocné zaměstnance, ani zaměstnavatele, lékaře a stát.
Nejjednodušším opatřením je snížení dávek a jejich časově omezené vyplácení. Vychází z přesvědčení, že státní nemocenská by měla pojišťovat pouze minimální příjem. Občasné nemoci musí předpokládat každý a rodinné výdaje je možné hradit z úspor. Od ledna platné úpravy představují pokrok. Výrazně byly sníženy dávky během prvních tří dnů nemoci. V případě nemocí delších však jsou změny nepatrné. Proti dalšímu snižování dávek či proti jejich závislosti na mzdě však vystupují ti, kteří v nemocenské spatřují především pojištění ušlého výdělku v době nemoci.

Ještě silnějším argumentem proti snižování nemocenské je obava, že nízké dávky povedou lidi k přecházení nemocí. Proč ale svéprávné občany chránit zrovna před tímto nešvarem? Vždyť v jiných oblastech necháváme na lidech, aby si zvolili míru, se kterou si kazí zdraví špatnou životosprávou či provozováním riskantních sportů.

Úspěšná reformní opatření musí do celé záležitosti zatáhnout zaměstnavatele. Dnes sice zaměstnavatelé nemocenskou vyplácejí, ale peníze plynou ze státního rozpočtu. Paušální odvody pojistného nemají s rozsahem nemocnosti v podniku žádnou souvislost. Podíl na nákladech nemocenské vlastních zaměstnanců by zaměstnavatele motivoval ke snížení jak simulované, tak skutečné nemocnosti. Jde o úkolové zadávání práce týmům, kde meziosobní vztahy simulantství vytěsní, či o motivaci k vytváření zdravějšího a bezpečnějšího pracovního prostředí.

Argumenty proti však nelze přehlížet. Břímě nemocenské může zvýšit tlak zaměstnavatelů na přecházení nemocí. Podniky se budou při náboru zaměstnanců více zajímat o jejich zdravotní stav a častěji nemocní lidé budou obtížněji hledat práci. Ale i tato mince má druhou stranu. Pracovat v takovém podniku by se nikomu nelíbilo, a ten by tak musel přeplácet zaměstnance na mzdách. Zdravotní problémy plynoucí z přechozených nemocí by snížily výnosy z investic do lidského kapitálu. Skutečnost, že nemocenská bude pro podniky v některých odvětvích nákladnější kvůli přirozeně větší nemocnosti, je možné z hlediska efektivnosti jen uvítat. Tyto náklady se promítnou do relativních cen produkce.

Žádná reforma nebude fungovat, pokud část odpovědnosti nepřeberou lékaři. Dnes k získání neschopenky stačí popis bolesti zad či deprese. Za vydání neschopenky na dobře smyšlenou diagnózu nehrozí lékaři vůbec nic, zatímco v případě opačném bývá popotahován. Lékaři mají proto sklon nad simulováním zavírat oči. Proti změnám stojí jejich zájem na zachování pohodlné praxe. Řešení bude nutno hledat v dílčích opatřeních. Například v monitorování lékařů s nadprůměrným podílem neschopenek na těžko prokazatelné diagnózy či v rozšířené roli revizních lékařů. Zvýšit by se měly postihy včetně možnosti odebrání lékařské licence.
Reforma nemocenské je důležitou součástí fiskální reformy. Pouhý záměr zanést do systému více zodpovědnosti vyvolal hlasitý nesouhlas zainteresovaných. Na obranu svých zájmů uvádějí účelové argumenty. Vláda bude muset čelit odporu na všech frontách a zvážit, kolik miliard si může dovolit vyhazovat komínem, aby zabránila negativním důsledkům, které reforma přinese. Hledání optimálního řešení komplikuje to, že dopady jsou obtížně kvantifikovatelné a většina argumentů je založena spíše na dohadech než odhadech. Vláda musí též očekávat, že ani dobré řešení se nebude líbit každému.

Hospodářské noviny, 23.2,2004