S nedávnou demisí předchozí vlády se nad dlouho očekávanou privatizací
našich velkých bank
opět stáhly černé mraky. Začaly se šířit úvahy, zda by nebylo lepší s privatizací
vyčkat až na
politickou a stabilní vládu. proti těmto úvahám však mluví mnoho zásadních
důvodů, které je třeba
stále připomínat. První důvod je politický. Kdybychom se rozhodli čekat
na období politické
stability, jakou jsme u nás měli před dvěma lety, mohli bychom čekat léta,
ne-li věčně. A celou tu
dobu by nás trápily problémy, které se od našich polostátních bank odvíjejí
či s nimi alespoň
nepřímo souvisí. Ne nadarmo se totiž úloha bankovního sektoru v ekonomice
laicky srovnává s
činností srdce v těle. Když je slabé srdce (banky), strádá celé tělo (hospodářství).
Již mnoho bylo
řečeno o bankovním socialismu, který u nás přetrvává, a neefektivní alokaci,
která s tím úzce
souvisí. Neefektivnost zde nepředstavuje žádný problém pro banky samy,
ale pro nás občany
znamená nižší životní úroveň, než bychom mohli mít. Naše zahleděnost do
reality a složitost
ekonomických souvislostí způsobují, že si nejsme schopni uvědomit, kolik
výhodných investic se
již z důvodu neefektivnosti bank neuskutečnilo a kolik prostředků a práce
se promrhalo v
neproduktivních podnicích a aktivitách. Dalším důvodem k privatizaci bank
je stav našeho
kapitálového trhu. Řádní zahraniční investoři se našemu kapitálovému trhu
vyhýbají obloukem a
část viny za dnešní stav nepochybně nesou i naše největší polostátní banky.
Není nutno tyto
banky obviňovat přímo z podílu na nekalých praktikách, stačí jim za vinu
klást již to, že zůstaly
velmi pasivními pozorovateli všech nepravostí, které se děly a dějí na
kapitálovém trhu. Přes sílu a
tlak, který jsou jindy schopny vyvinout díky své neotřesitelné pozici na
domácím finančním a
kapitálovém trhu, se ve struktuře těchto státem (ne)kontrolovaných bank
nenašla dostatečná
motivace k tomu, aby se rozhodně zasadily za kultivaci vztahů na těchto
trzích a za zrychlenou
tvorbu nových a funkčních tržních institucí a pravidel. Lze s jistotou
předpokládat, že se tento
pasivní přístup s příchodem jejich strategických partnerů změní. Ti totiž
budou mít eminentní
zájem o udržení svého renomé na zahraničních trzích. Také k nám vnesou
tolik chybějící
dlouhodobé podnikatelské uvažování, jehož základ tvoří právě solidnost
a důvěryhodnost. Takové
zájmy jsou v konkurenčním prostředí schopny vyvinout mnohem intenzivnější
a efektivnější tlak
na kultivaci našich trhů než sebelepší komise pro cenné papíry. Od strategických
partnerů lze
očekávat, že využijí své zkušenosti a kontakty na zahraniční trhy a ve
vlastním zájmu prosadí
formální standardy nezbytné pro zapojení do EU, tedy standardy, které by
státní úředníci a
polostátní banky připravovali desetiletí. Zájmy vázaná přítomnost strategických
partnerů v našich
bankách bude také představovat dnes tolik potřebný signál důvěryhodnosti
a následný příliv
dlouhodobých investic ze zahraničí a všeho pozitivního, co s tím souvisí.
Na existenci fungujícího,
průhledného a důvěryhodného kapitálového trhu závisí i splnění dalšího
úkolu blízké budoucnosti,
kterým je zásadní reforma penzijního systému. Spustit sebelépe promyšlenou
reformu v
podmínkách současného kapitálového trhu by představovalo hru s ohněm společenských
nepokojů. Nejsilnější a nejvlivnější hlas proti pokračující privatizaci
dnes přichází od sociální
demokracie. I kdyby snad bylo její volání vedeno opravdu pouze upřímnou
snahou neprodat banky
pod cenou, jde stále o důvod druhotného významu. Cena, kterou státu strategičtí
partneři zaplatí,
je totiž nesrovnale nižší než suma výše uvedených přínosů pro celé hospodářství
a občany naší
republiky. Zároveň musí být zřejmé, že žádná zodpovědná vláda, v zájmu
udržení nízké inflace a
vnější rovnováhy, nerozpustí příjmy z privatizace ve výdajích státního
rozpočtu, ale buď posílí
devizové rezervy ČNB, nebo peníze použije na nezbytné posílení kapitálové
pozice bank samých.
Proto by měla nová vláda, byť dočasná, získat k pokračování privatizace
či k jejímu zrychlení
politickou podporu. Jiná alternativa totiž není. Žádný stát nebude schopen
skrze svůj podíl v
bankách zajistit nic z toho pozitivního, co zajistí dobrá privatizace. |