Přísnost v taxislužbě není správným řešením
DANIEL MÜNICHPřetrvávající podvodné praktiky mnohých řidičů taxi dnes představují tak významné téma, že si na na ně v době horečnatého jednání o rozpočtu musel najít čas i předseda vlády. Mizivý počet dokázaných podvodů a odebraných licencí je na jedné straně známkou naprosté neschopnosti a nezainteresovanosti odpovědných úředníků, na straně druhé jde o přirozený důsl edek obtížné průkaznosti podvodných praktik samých. Doposud se řešení problému hledalo vždy v omezování konkurence, čehož by se propříště mělo dosáhnout prokazováním let praxe a znalostí místopisu zájemci o taxilicenci. Administrativní omezování konkurence však není lékem, spíše pouštěním žilou, neboť mezi sklonem řidičů k podvádění na straně jedné a znalostí místopisu či délkou praxe na straně druhé neexistuje žádná spojitost. Stejně tak v letech minulých neexistovala spojitost s velikostí zavazadlového prostoru, trval ým bydlištěm řidiče či barvou auta, o jejichž předepisování například Pražský magistrát usiloval. Pokud se zanedlouho opravdu zpřísní podmínky pro vydání licencí, k nekalým prakt i kám současnosti se pouze přidají praktiky úplatkářské. Zásadní zlepšení situace si dnes dokonce i liberální politici slibují od zavedení cenových stropů, či dokonce od předpisu jednotných cen. Proti cenovým stropům se dosud oprávněně stavělo ministerstvo financí, které by je muselo schválit. Existence cenových stropů, či dokonce jednotných cen by zamezila pouze nejkřiklavějším podvodům a šlo by o zcela nepřiměřený zásah jdoucí proti zásadě svobody podnikání ve velmi konkurenčním oboru. Existují však i jiná řešení než omezování konkurence a spočívají v podpoře prokazatelnosti a dodržení předem sml uvně stanovené ceny. Je třeba mít stále na paměti, že problémem k řešení nejsou neúměrně vysoké částky účtované některými taxikáři, ale skutečnost, že si tyto částky účtují podle okolností až na konci jízdy, kdy se stává pasažér jejich rukojmím. Zkusme se zamyslet, jak by to asi dopadlo s příjmy Dopravního podniku, kdyby si cestující městské dopravy mohli označovat jízdenky až při výstupu z tramvaje či autobusu podle toho, jak daleko či jak dlouho jeli. Stejně tak není náhoda, že jízdenka na vlak se kupuje před, a nikoliv až po jízdě. V okamžiku ukončení jízdy by se totiž jen velmi těžko dokazovalo, kde byla jízda doopravdy nastoupena a jaká je správná cena. Na podporu průkaznosti by stačilo zavést pro řidiče taxi povinnost vystavovat zákazníkům jízdenku se všemi potřebnými údaji ještě před započtením jízdy, nebo dokonce před nastoupením do vozu. Kontrakt o přepravě mezi ři di čem taxi a zákazní kem by tak byl jasně vymezen materializovaným dokladem, jako je tomu u jiných forem osobní dopravy. Takový kontrakt by stvrzoval na jedné straně ochotu cestujícího dopravu za dohodnutou cenu zaplatit, na straně druhé závazek řidiče taxi za danou cenu cestujícího na dané místo dopravit. Okamžitá námitka podvádějících taxi jistě bude, že cenu nemohou před uskutečněním jízdy přesně znát. Jde však o irelevantní námitku, neboť podstatou smluvní ceny je, že je dána konkurencí a až následně náklady. Dodejme, že zkušený a poctivý řidič taxi dnes odhadne cenu jízdy s velkou přesností. Ten, kdo snad přesto věří v nákladové určování cen, by si měl uvědomit, že v městském autobusu z praktických důvodů také platíme stejně, ať jedeme v dopravní špičce náročné na spotřebu nafty, nebo ve večerních hodinách bez postávání v zácpách. Podobně je tomu na železnici, kde se jízdné nestanovuje podle toho, kolik lidí ten který den na daný vlak přišlo. Lidé, kterým vadí smluvní tvorba cen a volají po jednotné sazbě, by se měli oprostit od myšlenkových stereotypů a měli by si uvědomit, že smluvní tvorba cen běžně funguje v mnoha jiných konkurenčních službách. Svoboda smlouvy patří k zásadám tržního hospodářství a její omezování patří do arzenálů socialistů. Liberální politici by řešení případných problémů měli hledat spíše v podpoře průkaznosti a vynutitelnosti smluvních závazků.Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 27.9.1997
Strana: 12