Zavedení dovozní přirážky zůstává evergreenem národohospodářských expertů
sociální
demokracie, kteří se neostýchají tvrdit, že dovozní přirážka je stejně
čisté hospodářské opatření
jako devalvace. Zpravidla ještě dodají, že devalvace je pouze krátkodobé
opatření, hluché na
dlouhodobé faktory. Pomiňme, že koruna od května nedevalvovala, což by
představovalo
administrativní snížení její hodnoty, ale depreciovala, tedy poklesla její
tržní hodnota vyjádřená v
jednotkách měn zahraničních. Ten, kdo má alespoň všeobecné ekonomické vzdělání,
však ví, že
expertům sociální demokracie uniká i zcela zásadní ekonomický princip komparativních
výhod.
Tento neotřesitelný princip právě před 180 lety ve své knize popsal anglický
ekonom David
Ricardo. Ten na jednoduchém příkladě dvou zemí, tehdejší Anglie a Portugalska,
ukázal, že je
výhodné vyvážet vlnu do Portugalska a na oplátku importovat víno do Anglie,
přestože výroba
obou komodit vyžadovala v Portugalsku méně práce, než tomu bylo v Anglii.
Princip
komparativních výhod v podstatě říká, že i rozvojové nebo zaostalé země
jsou na mezinárodních
trzích konkurenceschopné, a to v komoditách, které jsou tyto země schopné
vyprodukovat s
relativně nejnižšími náklady. Poznamenejme, že princip komparativních výhod
je založen na
reálných, nikoliv peněžních faktorech, což mnohým logiku tohoto principu
zastírá. Komparativní
výhody se prosazují skrze směnný kurs, experty sociální demokracie odsunovaný
do pozadí,
který činí i technologicky zaostalejší země na zahraničních trzích konkurenceschopné.
Všichni
si můžeme platnost tohoto principu empiricky ověřit na příkladu čínské
konfekce. Ta si na našem
trhu vede velmi konkurenčně i přes svou nízkou kvalitu a prostou formu
stánkového prodeje bez
jakékoliv záruky. Je to právě nízká cena na našem trhu, která toto zboží
činí
konkurenceschopným, a nikoliv jeho kvalita. Každý obchodník totiž ví, že
prodat lze téměř
cokoliv, pokud je dostatečně nízká cena. Vyspělost hospodářství u nás i
kdekoliv jinde nemá
tedy se schopností země vyvážet přímo nic společného, samozřejmě pokud
do země vede
dopravní spojení. Nepochopení principu komparativních výhod vede experty
sociální demokracie k
požadavku administrativně omezovat dovoz a stimulovat vývoz, respektive
jeho
konkurenceschopnost. Po konkurenceschopnosti však mají na mysli především
kvalitu a
technickou vyspělost produkce. Bylo by samozřejmě příjemné sledovat české
podniky, jak
vyvážejí nejmodernější zařízení nejvyšší kvality s velkou přidanou hodnotou.
Svědčilo by to nejen
o vyspělosti našeho průmyslu, ale velmi pravděpodobně i o vysoké životní
úrovni u nás. Vývoz
moderních výrobků je však pouze příznakem vyspělosti země nikoliv její
příčinou. Pro podniky ve
vyspělých zemích je výroba moderní techniky relativně nejméně nákladná,
a proto takovou
techniku tyto země v souladu s principem komparativních výhod vyvážejí.
Národohospodáři
sociální demokracie však pouhé příznaky ztotožňují s příčinami a žijí ve
falešné představě, že
podporou vývozu vyspělých technologií mohou zvýšit bohatství země. Jednou
z forem podpory
exportu, kterou doporučuje sociálně demokratický antibalíček, jsou daňové
odměny podniků za
zvýšení vývozu, obzvláště u zboží s vysokou přidanou hodnotou. Tento způsob
je totožný s
větším zdaněním všech podniků a následnou selektivní dotační podporou podniků
exportujících.
Podpora exportu a konkurenceschopnosti v tomto stylu tak má i druhý konec,
tedy znevýhodnění
podniků vyrábějících pro domácí trh. Má to snad znamenat, že naši výrobci
vyrábějící pro vnitřní
trh jsou méně žádoucí? Vždyť navrhovaná opatření by byla vodou na mlýn
jejich zahraniční
konkurenci, která by je ráda na našem trhu svým zbožím zastoupila. Jediné,
co se takovým
administrativním přenesením nákladů dosáhne, je omezení našich komparativních
výhod a
prospěchu, který nám plyne ze zahraničního obchodu. Nepochopení principu
komparativních
výhod je jen jedním z mnoha omylů národohospodářů sociální demokracie.
Tito ve svých
hospodářských doporučeních vždy sledují pouze přímé a okamžité efekty a
naprosto pomíjejí
jejich doprovodné důsledky a rozložené v delším časovém horizontu. Falešně
izolují jednotlivé
problémy od širších ekonomických souvislostí, z neznalosti či úmyslně sledují
dopady pouze na
vybrané skupiny podnikatelských subjektů či občanů a pomíjejí ostatní skupiny
podle své
aktuální argumentační potřeby. |