Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 17.3.1997
Autor: DANIEL MÜNICH Autor působí v CERGE UK
Strana: 6
Stávku v monopolních oborech je nutné omezit
Někteří lidé rozlišují stávky pouze na vítězné a prohrané a současné spory o zákonnosti stávky železničářů jim připadají bezvýznamné. Jde však o naprosto mylný způsob uvažování, podle kterého bychom například krádeže dělili pouze na úspěšné a neúspěšné. Pouze měřítka úspěšnosti na své činy používá pachatel, a nikoliv společnost. Právo na stávku nemůže být absolutní, jak se veřejnosti snaží namluvit odborářští předáci, a nový zákon o stávce by měl toto právo zřetelně omezit tam, kde by narušovalo základní principy, díky nimž naše společnost existuje. Jedním z takových principů je i hospodářská soutěž, jejíž spojitost s prosperitou společnosti je i na konci 20. století casto přehlížena. Díky hospodářské soutěž i dnes většinu zboží a služeb v širokém pojetí vytvářejí ti, co to nejlépe dovedou, a to způsoby, které jsou v dané době a situaci nejvhodnější. Je to hospodářská soutěž, která každodenně řeší pro jednotlivce neřešitelné otázky, které výrobky se mají vyrábět či která technologie je na jejich výrobu nejvhodnější. Soutěž vede k tomu, že se surovinami a lidskou prací se neplýtvá, což také mimochodem vede k efektivní dělbě práce. Na rozdíl od aparátu státních úředníků či expertů, bájných to postav v hlavách některých idealistů, rozhoduje neosobní mechanismus hospodářské soutěže spravedlivě, nemilosrdně a neuplatitelně. Hospodářská soutěž se tak řadí k nezbytným a prospěšným koordinačním mechanismům složité společnosti. V oborech, jako jsou železnice, pošty či energetika, je hospodářská soutěž státem významně omezena a zároveň jde o obory provázané dělbou práce s celým hospodářstvím. Celonárodní hospodářská důležitost za nepřítomnost i hospodář ské sout ěže děl á z těchto oborů snadný prostředek vydírání. Ten je zneužitelný i k prosazování odborářských požadavků formou stávky. Jak můžeme pozorovat, v případě odborů se zpravidla jedná o požadavky mzdové, zaměstnanosti, personální či organizační. Zákon by proto měl přinejmenším chránit tu část hospodářské soutěže, která v monopolních oborech zbyla, a to je soutěž o pracovní síly. Ty zaměstnance, kteří jsou navzdory stávce ochotni pracovat, je třeba zákonem ochránit před vydíráním a hrozbami stávkujících. Zákon by měl dále vycházet z toho, že pracovní místa nejsou majetkem stávkujících pracovníků a že udržování přebytečných zaměstnanců je tím nejdražším sociálním programem. Nehospodárnost a nepořádek budou ve státem posvěcených monopolech existovat vždy, dokud nebudou vystaveny hospodářské soutěži. Zákon o stávce by však měl v každém případě zakázat vynucování nápravy nedostatků předpojatými odboráři, protože celospolečenský dopad nedostatků mají právo posuzovat pouze občané nepřímou demokratickou volbou. Shrnemeli vyjmenované důvody, demokratická společnost by se měla stávkovému vydírání ve státem posvěcených monopolech bránit zákonným omezením stávek, bez ohledu na důvod existence monopolů. Každý člověk, který by měl zájem v takovém monopolu pracovat, by měl na toto omezení předem přistoupit. Někdo sice může namítnout, že stávkám v monopolech zcela nezabrání žádný zákon. To je pravda, ale tak tomu je s každým zákonem. DANIEL MÜNICH Autor působí v CERGE UK