Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 29.4.1996
Autor: DANIEL MÜNICH Autor je ekonom Národohospodářského ústavu
Strana: 6

Pochybné jistoty státního důchodového pojištění

Účast občana v nadcházejících volbách a jeho jediný hlas jsou téměř vším, čím občan může ovlivnit rozsáhlý proces slepého a neosobního přerozdělování skrze státní rozpočet. Proces, který probíhá nejen od bohatších či úspěšných k chudším či méně úspěšným, ale především mezi generacemi současnými a těmi, které přijdou po nás. Hlavním kanálem tohoto přerozdělování je současný systém státního důchodového pojištění. A ten je takový, výše důchodu je plně závislá na rozhodnutí vítězné většiny. Pokud se ta rozhodne důchody snížit, nezbude jejich příjemcům než se s touto skutečností smířit, pokud se naopak rozhodne důchody zvýšit, budou to naopak daňoví poplatníci, kdo se budou muset smířit s vyššími daněmi. Už teď si všichni ekonomicky aktivní jednotlivci povinnými odvody přispívají na svůj důchod, aniž by o něm měli možnost rozhodovat. Ani tím svým jedním hlasem v současných volbách totiž nemohou ovlivnit, jaký parlament jim bude na stará kolena výši důchodů schvalovat. Nezbývá j im tak než se spol éhat, že vládnoucí většiny první poloviny jedenadvacátého století budou nejen vstřícné k důchodcům, ale že je budou mít i z čeho vyplácet. Existuje sice možnost soukromého penzijního připojištění, dokonce státem finančně podporovaná, ale to si daňový poplatník může koupit až z toho, co mu zbude po vysokých povinných odvodech na státní důchodové pojištění. Ke státnímu příspěvku se tak paradoxně dostanou spíš skupiny s vyššími příjmy, kdežto ostatní zůstávají závislí na politickém rozhodování. Díky pevné vazbě výše důchodů na nejisté výsledky voleb státem obhospodařované důchodové systémy občanům poskytují jistoty jen minimální. Místo toho aby stát ponechal rozhodování o mezigeneračním přerozdělování v moci jednotlivců, tedy dětí, rodičů a prarodičů, a nabízel pomoc pouze ve zkratových případech, ponechává obrovské prostředky ve státním rozpočtu jako tučnou kořist vítězům politického soupeření. Nelze se divit, že v takové situaci politická konkurence stran může proti sobě stavět generace, pokud strany začnou některým generacím slibovat výhody na úkor generací jiných. Protože státní důchodový systém nenabízí řešení zvýhodňující všechny generace zároveň, jde o velkou úplatkářskou hru s mnoha planými sliby. Nejhůře z tohoto soupeření generací vycházejí generace budoucí, neboť jejich penězi může vládnoucí většina formou dluhu nakládat bez skrupulí. Jediné, co budoucím generacím kromě dluhu zůstane, je memoárová literatura bývalých politiků na penzi. Pokud se mají občané dočkat svých poctivých důchodů za poctivou práci, není možno je ponechat s jediným hlasem ve volbách, odkázané na rozhodování politické většiny, a podsouvat jim, že to vyžaduje demokracie. Demokratickému rozhodování by měly být podřízeny jen záležitosti, se kterými si jednotlivci sami poradit nemohou nebo proti kterým se nelze individuálně pojistit. A běžné zabezpečení ve stáří takovou záležitostí není. 

---