Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 27.2.1996
Autor: DANIEL MÜNICH
Strana: 12
Lhostejnost k daním má skryté příčiny Většině voličů zůstává přímá souvislost státních výdajů s obsahem jejich peněženky stále zastřená. Někteří z nich, jak se zdá, dokonce věří, že peníze do státního rozpoč t u nos í čáp.
Světoznámý americký ekonom J. Stiglitz ve svém úvodu do daňové problematiky s nadsázkou přirovnává současný výběr daní ke středověkému nevolnictví. Zatímco dříve lidé odváděli daně formou práce na panském, dnes například u nás pracují přibližně dva pracovní dny týdně pouze pro veřejné výdaje. Současné poměry jsou samozřejmě nesrovnatelné, protože na rozdíl od minulosti mohou všichni daňoví poplatníci nepřímo spolurozhodovat jak o svém zdanění, tak i o nakládání s výdaji. Aby měly diskuse o daních a povinných odvodech racionální jádro a následná demokratická rozhodnutí odrážela zájmy občanů, je nutné, aby bylo každému poplatníkovi neustále zřetelné, kolik a kde on sám platí. Čím méně jsou to poplatníci schopni rozlišovat, tím více jsou politici koalice i opozice ve větším pokušení nabízet voličům nákladné programy za jejich vlastní peníze. Nezřetelný daňový systém také otvírá prostor populistům, slibujícím voličům modré z nebe. Zřetelnost tedy patří mezi základní vlastnosti dobrého daňového systému a v této souvislosti je zajímavé se alespoň zběžně podívat, jak je tomu u nás. Nejzřetelnější je asi odvod daní z příjmů fyzických osob, který se pohybuje v rozsahu patnáct až dvacet procent po odečtení povinného pojištění a odpočitatelných položek. Velikost odvodu je každému patrná z výplatní pásky nebo při zasílání daně na účet finančního úřadu. Na rozdíl od miliardových údajů státního rozpočtu jsou tisícové odlišnosti hrubé a čisté mzdy každému srozumitelné více než dobře. Z povinných odvodů z mezd na zdravotní a sociální pojištění, které činí čtyřicet osm procent hrubé mzdy, je na výplatní pásce vidět jen jedna čtvrtina, kterou ze zákona odvádí zaměstnanec. Zbývající tři čtvrtiny sice účetně odvádí zaměstnavatel, ale ekonomické principy říkají, že zaměstnavatel nejspíše o tuto částku adekvátně snižuje hrubou mzdu.To se samozřejmě na výplatní pásce nikdo nedočte. Daně nepřímé, jako je DPH a daň spotřební, jsou v tom se zřetelností ještě hůře. Zatímco první je uváděna zřídka, druhou se při nákupu nedočteme nikde. Výsledkem je, že si další odvod z již tak výrazně okrájeného čistého příjmu v běžném životě neuvědomujeme vůbec. Není proto náhodou, že ke spotřební dani se politici rádi uchylují, když potřebují zaplnit díry v rozpočtu. Poslední rozpočtově významnou daní je daň z příjmu právnických osob aneb daň ze zisku firem. Podnikatelé a rozhodující vlastníci firem pečlivě sleduj ící své účty si každé odváděné procento uvědomují velice dobře. Avšak mezi odvodem a tím, kdo daňové břemeno opravdu nese, je podstatný rozdíl. Daň z příjmu právnických osob totiž v delším období zaplatí akcionáři nižšími dividendami, zaměstnanci nižšími mzdami a spotřebitelé vyššími cenami vyráběného zboží a sl uže b. Př es t ože poměr dělení závisí na způsobu zdanění, druhu odvětví a konkurenci v něm, jsou na konci řetězce pouze a j edině lidé. Tito platí již potřetí, aniž by si to kdokoli z nich přímo uvědomoval. Je nutné dodat, že omezená zřetelnost daňového systému je problémem všech zemí a naše není výjimkou. Rozdíly jsou však v podílech různě zřetelných daní na příjmech státního rozpočtu. Chcemeli v tomto dělat nějaké srovnání, potom stojí za pozornost vysoké odvody našich podniků z mezd na sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců (třicet pět procent) a vysoká daň z podnikových zisků (třicet devět procent). Skutečnost, že v době předvolebního kvasu musela s trochou zpoždění s daňovým tématem přijít nejmenší koaliční strana, a to ještě s nádechem snahy o zviditelnění, naznačuje, že většině voličů zůstává přímá souvislost státních výdajů s obsahem jejich peněženky stále zastřená. Někteří z nich, jak se zdá, dokonce věří, že peníze do státního rozpočtu nosí čáp. Autor je studentem CERGE