Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 23.8.1996
Autor: DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospo-dářském ústavu Akademie věd
Strana: 10
Trh s obilím stát regulovat nemusí a ani neumí Castá tvrzení, že na tržní síly v zemědělství se nelze spoléhat, nelze empiricky ověřit. V našem evropském sousedství totiž volný trh v zemědělství nikde neexistuje.
Tomu, kdo jen trochu sleduje letní zpravodajství, jistě neuniklo, že boj o zrno letos probíhá obzvlášť intenzivně. Jsme svědky zásadních a houževnatých rozporů mezi Státním fondem tržní regulace, Agrární komorou a Českomoravským svazem zemědělských družstev. Jádro sporu, jenž se delší dobu téměř n e vyvíjí, je v podstatě následující: Státní fond tržní regulace nabízí zemědělcům za tunu letošní potravinářské pšenice výkupní cenu 3500 korun. Cena na zahraničních trzích se však v současnosti pohybuje kolem 5000 korun a zemědělci v takové situaci odmítají prodávat svou produkci fondu pod cenou. Veden cílem udržet nižší ceny potravin hledá stát cesty, jak dalším omezením trhu a podnikatelské svobody přitlačit zemědělce ke zdi nízkých cen. Cena tak přestává být určována průsečíkem poptávky a nabídky, ale stává se průsečíkem partikulárních zájmů úředníků a různých podnikatelských sdružení. Takto stanovené ceny již nebudou odrážet ani nákl ady na výrobu potravin, ani ochotu obyvatel za ně zaplatit. Regulační činnost fondu na trhu s obilím je obhajována z titulu všeobecného zájmu spotřebitelů na stabilitě cen potravin. K tomu je třeba jasně říci, že pochybná je jak existence hrozby dlouhodobé cenové nestability, tak schopnost státu případně takovou regulaci efektivně provádět. Průměrná domácnost vydá na potraviny třetinu svého rozpočtu a kolísání cen potravin se do hospodaření rodin skutečně promítne. Nestabilitou cen je však třeba chápat pouze cenové růsty a následné poklesy, a nikoliv trvalý a nekontrolovatelný cenový nárůst. Není důvod si myslet, že by většina spotřebitelů nebyla schopna se takovému kolísání přizpůsobit. Jednoduše by v období vyšších cen buď omezili spotřebu, její strukturu a kvalitu, nebo využívali úspory z období cen nižších. S největší pravděpodobností by však k tomu ani nedošlo, neboť kolísání cen by upoutalo pozornost podnikavých obchodníků. Ti by se začali věnovat hledání co nejvěrohodnějších informací o možnostech budoucího cenového vývoje, aby v období relativního nedostatku mohli dobře prodat to, co spekulativně nakoupili v období relativního nadbytku. Více informací pro správný odhad budoucího vývoje cen nebo znalost trhů s největší poptávkou by jim totiž přinášely zisk. Taková zdravá spekulace obchodníků, ač motivovaná čistě jejich sobeckými zájmy vlastního zisku, by však působila proti cenovému kolísání a pracovala by ve prospěch spotřebitelů. Stát je však vždy připraven absolutně zakázat vývoz, dovoz či diktovat ceny obilí. Rozsah a nevyzpytatelnost této moci kdykoliv svobodné podnikání omezit znamená pro takový druh podnikání obrovskou nejistotu, a proto se mu nikdo nevěnuje. Častá tvrzení, že na tržní síly v zemědělství se nelze spoléhat, si tak nezadají s tvrzením středověké církve o tom, že Země je středem světa. Taková tvrzení totiž nelze v tuto chvíli empiricky ověřit, neboť v našem evropském sousedství volný trh v zemědělství nikde neexistuje. I kdyby snad pro někoho nebyly uvedené argumenty dostatečně přesvědčivé, stojí úspěšné státní regulaci v cestě další, stěží překonatelná překážka v podobě úředníků. Není žádný důvod se domnívat, že státní úředníci budou nadprůměrně schopnější než lidé pracující v soukromém sektoru. Státním úředníkům při jejich rozhodování chybí významnější zisková motivace vyhledávat potřebné informace, bez kterých nelze správná rozhodnutí dělat. Jejich pozici také charakterizuje oddělení moci a zodpovědnosti. Lze od nich stěží čekat efektivní jednání, neboť téměř nenesou náklady svých chyb ani nemají výraznější podíl na plodech správných rozhodnutí. Nelze se potom ani divit chaotickému jednání současného Státního fondu tržní regulace. Na závěr nutno uvést, že stát přesto může ke stabilitě zemědělství významně přispět zodpovědnou protiinflační hospodářskou politikou, podporou vzniku tržních mechanismů omezujících rizika zemědělců a dohledem nad kartelovými a monopolizačními praktikami účastníků celého řetězce výroby potravin od zemědělců přes obchodníky, zpracovatele a distributory. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústavu Akademie věd