Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 22.11.1996
Autor: DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústa-vu Akademie věd
Strana: 12
Otazníky nad podporou stavebního spoření
Státní finanční podpora stavebního spoření tvoří jeden ze základních pilířů současné bytové politiky. Předpokládá se, že touto formou stát v příštím roce stavebním spořitelům vyplatí přibližně třicet procent celkového objemu rozpočtových peněz určených na podporu bydlení. Přestože se této formě podpory bydlení dostává širokého přijetí, zkoumavější pohled odhaluje souvislosti, které dobré, avšak povrchní dojmy výrazně kazí. Pokud by stavební spoření využívaly všechny domácnosti, dostala by každá z nich v průměru 1200 korun ročně ve formě státního příspěvku, když ovšem předtím tutéž cástku odvedla na daních. Zdánlivě by se tedy nic nestalo a lidé by se měli stejně, jako kdyby státní příspěvek neexistoval. Ve skutečnosti vždy existuje skupina lidí, která by oněch 1200 korun, pokud by je nemusela odvést na daních, raději utratila jinak, například za příjemnější a kvalitnější dovolenou. Pokud však chtějí tyto domácnosti dostat peníze, které na daních odvedly zpět, musí je utratit na bydlení, což je pro ně méně zajímavá alternativa než dovolená. Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. V této úvaze bylo samozřejmě mnoho zjednodušení, na která nelze zapomínat. Různé domácnosti odvádějí na daních různé částky a jen některé z nich využívají stavební spoření se státním příspěvkem. K záporům tedy musíme přičíst skutečnost, že státní příspěvek nechtěně zavádí další formu přerozdělování. Na otázku, od koho ke komu touto formou vlastně přerozdělování probíhá, musíme pouze pokrčit rameny a vystačit s odhadem, že peníze se pravděpodobně otáčejí někde od střední příjmové třídy výše. Přerozdělování samo neprobíhá zadarmo, viz náklady na zřízení a chod stavebních spořitelen. Ve prospěch státního příspěvku se často uvádí skutečnost, že stimuluje sklon obyvatel k úsporám. To by samo o sobě bylo dobré, protože vysoké úspory jsou potřebné k financování vysokých investic do našeho zastaralého hospodářství. Zde je však nutno uvést, že mnohem přirozenějším stimulem vyšší spořivosti obyvatel by bylo snížení srážkové daně z úroků. Ta dnes činí 15 procent a z úroků je banky spořitelům povinně odvádějí. Často se uvádí tvrzení, že státní příspěvek na stavební spoření zvyšuje dostupnost bydlení pro skupinu domácností, které by si to bez něj nemohli dovolit. Rádo se však zapomíná, že dodatečné peníze, které samozřejmě státní podpora přináší, zvyšují poptávku. Následně vyšší ceny však vidinu lepšího bydlení opět vzdalují, a to nejen účastníkům stavebního spoření. Pro stavební spořitelny je státní příspěvek samozřejmě zajímavý, neboť jim přitahuje zákazníky, které by jinak neměly čím upoutat. Proto je v zájmu spořitelen prezentovat veřejnosti pouze ty lepší stránky stavebního spoření se státní podporou. Není však těžké si představit i horší způsoby lobbování za další rozšiřování této státní podpory, například přímo v politických kruzích. Takové snahy mají poměrně velkou šanci na úspěch, neboť státní příspěvek na stavební spoření téměř nemá odpůrce. Ve většině občanů budí dojem, že stát se o řešení bytového problému alespoň upřímně snaží a ti, kteří jej využívají, si to myslí dvojnásob. Pro vládu jde o úřednicky nenáročný a korupcí málo ohrožovaný způsob utváření dojmu, že se pro bydlení občanů něco dělá a ve srovnání s liberalizací bytového trhu jde o záležitost téměř bezrizikovou. Nebude proto překvapením, pokud se v dalších letech ve státních rozpočtech bude na tyto účely nacházet stále více peněz. Uklidňovat nás může snad to, že existují i mnohem horší způsoby, jak v bytové politice utrácet peníze daňových poplatníků. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústavu Akademie věd Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. Státní finanční podpora stavebního spoření tvoří jeden ze základních pilířů současné bytové politiky. Předpokládá se, že touto formou stát v příštím roce stavebním spořitelům vyplatí přibližně třicet procent celkového objemu rozpočtových peněz určených na podporu bydlení. Přestože se této formě podpory bydlení dostává širokého přijetí, zkoumavější pohled odhaluje souvislosti, které dobré, avšak povrchní dojmy výrazně kazí. Pokud by stavební spoření využívaly všechny domácnosti, dostala by každá z nich v průměru 1200 korun ročně ve formě státního příspěvku, když ovšem předtím tutéž cástku odvedla na daních. Zdánlivě by se tedy nic nestalo a lidé by se měli stejně, jako kdyby státní příspěvek neexistoval. Ve skutečnosti vždy existuje skupina lidí, která by oněch 1200 korun, pokud by je nemusela odvést na daních, raději utratila jinak, například za příjemnější a kvalitnější dovolenou. Pokud však chtějí tyto domácnosti dostat peníze, které na daních odvedly zpět, musí je utratit na bydlení, což je pro ně méně zajímavá alternativa než dovolená. Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část občanů má stejně jako bez ní a část se má hůře. V této úvaze bylo samozřejmě mnoho zjednodušení, na která nelze zapomínat. Různé domácnosti odvádějí na daních různé částky a jen některé z nich využívají stavební spoření se státním příspěvkem. K záporům tedy musíme přičíst skutečnost, že státní příspěvek nechtěně zavádí další formu přerozdělování. Na otázku, od koho ke komu touto formou vlastně přerozdělování probíhá, musíme pouze pokrčit rameny a vystačit s odhadem, že peníze se pravděpodobně otáčejí někde od střední příjmové třídy výše. Přerozdělování samo neprobíhá zadarmo, viz náklady na zřízení a chod stavebních spořitelen. Ve prospěch státního příspěvku se často uvádí skutečnost, že stimuluje sklon obyvatel k úsporám. To by samo o sobě bylo dobré, protože vysoké úspory jsou potřebné k financování vysokých investic do našeho zastaralého hospodářství. Zde je však nutno uvést, že mnohem přirozenějším stimulem vyšší spořivosti obyvatel by bylo snížení srážkové daně z úroků. Ta dnes činí 15 procent a z úroků je banky spořitelům povinně odvádějí. Často se uvádí tvrzení, že státní příspěvek na stavební spoření zvyšuje dostupnost bydlení pro skupinu domácností, které by si to bez něj nemohli dovolit. Rádo se však zapomíná, že dodatečné peníze, které samozřejmě státní podpora přináší, zvyšují poptávku. Následně vyšší ceny však vidinu lepšího bydlení opět vzdalují, a to nejen účastníkům stavebního spoření. Pro stavební spořitelny je státní příspěvek samozřejmě zajímavý, neboť jim přitahuje zákazníky, které by jinak neměly čím upoutat. Proto je v zájmu spořitelen prezentovat veřejnosti pouze ty lepší stránky stavebního spoření se státní podporou. Není však těžké si představit i horší způsoby lobbování za další rozšiřování této státní podpory, například přímo v politických kruzích. Takové snahy mají poměrně velkou šanci na úspěch, neboť státní příspěvek na stavební spoření téměř nemá odpůrce. Ve většině občanů budí dojem, že stát se o řešení bytového problému alespoň upřímně snaží a ti, kteří jej využívají, si to myslí dvojnásob. Pro vládu jde o úřednicky nenáročný a korupcí málo ohrožovaný způsob utváření dojmu, že se pro bydlení občanů něco dělá a ve srovnání s liberalizací bytového trhu jde o záležitost téměř bezrizikovou. Nebude proto překvapením, pokud se v dalších letech ve státních rozpočtech bude na tyto účely nacházet stále více peněz. Ukl idňovat nás může snad to, že existují i mnohem horší způsoby, jak v bytové politice utrácet peníze daňových poplatníků. DANIEL MÜNICH Autor pracuje v Národohospodářském ústavu Akademie věd Jednoduše a stručně řečeno, zavedením státní podpory se část o bč a n ů má stejně jako bez ní a část se má hůře