Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 22.10.1996
Autor: DANIEL MÜNICH Autor působí v CERGE-EI
Strana: 12
Omezení růstu mezd nebude pro vládu jednoduché
Vláda v poslední době několikrát deklarovala svůj záměr působit na snížení růstu mezd v celé ekonomice. Nepřiměřeně vysoký růst příjmů obyvatelstva totiž zvyšuje poptávku, na kterou není naše ekonomika schopna reagovat nárůstem produkce, ale pouze nárůstem cen, tedy inflací. V dnešní sit uaci vl áda neuvažuje o návratu k mzdové regulaci, ale hodlá intervenovat ve sférách, kde může na růst mezd přímo či zprostředkovaně působit. Nahlas deklarovaná snaha vlády má také působit jako signál ke snížení růstu mezd v soukromém sektoru. Statistiky dávají vládě v jejích obavách za pravdu. Roční růst průměrných nominálních mezd v celém hospodářství se zrychlil ze 17,5 procenta v roce minulém na 19,4 procenta v průběhu prvního pololetí roku 1996. Ve státní správě, armádě, školství a zdravotnictví, tedy sférách, kde má stát významný vliv, mzdový nárůst překonal 23 procent. V těchto oblastech se přitom vyplácí celá pětina objemu mezd v celé republice. Vládní obavy mají tedy své opodstatnění. Způsob, jakým chce mzdovému vývoji čelit, je však přinejmenším velice sporný. Je zřejmou skutečností, že dosavadní mzdový nárůst ve sférách st át ního vli vu odráží do velké míry snahy zabránit odchodu zaměstnanců do sféry soukromé. Státu sice od soukromého sektoru nehrozí konkurence v kvalitě výrobků a služeb, ale nevyhne se jeho trvalým snahám přetahovat schopné pracovníky s praktickými zkušenostmi. Mnozí zaměstnanci státní sféry disponují kontakty, které jsou často v soukromém sektoru k nezaplacení. Nesmíme také zapomenout, že státní správa se koncentruje v hlavním městě Praze, kde se silná konkurence mzdových nabídek finančního sektoru a zahraničních firem spojuje s minimální nezaměstnaností. Dlouhodobě udržitelný nárůst celkových reálných příjmů musí být podložen odpovídajícím nárůstem produktivity práce. Ten se odvíjí od technického a technologického pokroku. Takový pokrok má na produktivitu práce ve veřejných službách a státní správě vliv velmi omezený. Nemluvě o tom, že produktivitu v těchto oblastech často nelze ani stanovit, protože postrádají tržní ocenění. Kdo může například odpovědně prohlásit, že produktivita práce ve školství roste, či klesá? Zásadní nemožnost vyjádřit produktivitu práce je také jeden z důvodů toho, proč se v těchto sférách pro stanovení mezd používají tarify. Ty odměňují především vysloužená léta a papírové doklady o vzdělání a nedoceňují schopnosti, odpovědnost a flexibilitu. Aby stát zaměstnance takových kvalit neztrácel, musí jim zvyšovat mzdy dle vývoje v soukromé sféře. Zvyšování se však musí odehrávat v rámci tarifů, tedy plošně pro všechny zaměstnance bez ohledu na jejich kvality. Druhou alternativou by bylo za každého schopného pracovníka, který odejde, přijímat dva méně schopné. Problém by se však nevyřešil, neboť dvěma méně schopným by bylo nutno v součtu zaplatit více než jednomu schopnému. To je zřejmě případ státní správy a obrany. Tam vysoce nadprůměrným tempem, téměř sedm procent ročně, roste počet pracovníků, a na mzdách tak bylo v prvním pololetí vyplaceno dokonce o 29 procent více než ve stejném období roku předchozího. To sice může být na pováženou z hlediska tvorby státního rozpočtu, ale z hlediska mzdové inflace tomu nelze přikládat zásadní význam, neboť tyto výdaje tvoří pouhých 6 procent objemu mezd vyplacených v celé republice. V neposlední řadě se nabízí otázka, jak daleko vlastně sahá reálná moc vlády svým rozhodnutím mzdový nárůst omezovat. Lze stěží věřit tomu, že by si do své mzdové politiky nechaly mluvit státem vlastněné banky nebo průmyslové kolosy s podílem státu, jako jsou Telecom, ČEZ či Škodovky. Železničáři dle dosavadních zkušeností dostanou přidáno, pokud se jejich odbory hlasitěji ozvou a školství se trvale potýká s odchody schopných pracovníků. Zde vyjmenované problémy samozřejmě narůstají tak, jak se na bedra státu přenášejí další a další úkoly. Pokud na něj budou nakládány takové úkoly, jako je program bytové výstavby či netržní regulace zemědělství, bude muset ze soukromého sektoru přetahovat další pracovníky. To se mu nikdy nemůže podařit nabídkou podprůměrných mezd. V současném rozruchu kolem bank a ost rých střetů v Posl anecké sněmovně záměry vlády selhávají i jako signál. Doufejme, že ho zaslechli alespoň vyjednavači kolektivních smluv pro příští rok. DANIEL MÜNICH Autor působí v CERGEEI Omezení růstu mezd ve státní sféře může ohrozit splnění úkolů, kt eré jsou na stát kladeny