Titul: Mladá Fronta
Datum vydání: 11.1.1996
Autor: DANIEL MÜNICH Autor je studentem CERGE
Strana: 12

Sociální politika má svá pro a proti

Jakýkoliv sociální program v rámci politiky státu je nutno posuzovat i z hlediska toho, abychom jím nebourali něco mnohem většího a cennějšího
Sociální aspekty hospodářské politiky se zřetelně stávají významnou součástí předvolebních diskusí a jistě budou nepostradatelným kořením většiny předvolebních gulášů. Ne náhodou tedy diskuse o přívlastku "sociální" dostávají v poslední době širší prostor i na těchto stránkách. Jde o slůvko obměkčující nedůvěřivá srdce voličů, a proto je často používanou zástěrkou prázdných slibů. Panuje totiž rozšířené přesvědčení o tom, že toto slovo vymezuje cosi určitého a pozitivního, proti čemu nemůže nikdo nic namítat. Skutečnost je taková, že pod pojmem sociální mohou lidé chápat věci naprosto protikladné. Takže minimální mzdu někdo považuje za sociální opatření na pomoc nízkopříjmovým skupinám, jiní v ní spatřují nesociální opatření zvyšující nezaměstnanost mladých lidí s nízkou kvalifikací. Jiným příkladem odlišného vidění toho, co je a není sociální, je přetrvávající regulace trhu s byty. Z pohledu spokojeně bydlících je státní regulace sociálním opatřením, z pohledu lidí bez šancí na vlastní byt nebo (nikoli vždy sociálně silných) vlastníků domů bez práva s nimi nakládat jde o politicky sobecký a sociálně necitlivý přístup. Konečně povolení provozu starších typů aut bez katalyzátoru někdo považuje za sociální, neboť starší typy vlastní lidé, kteří si katalyzátor, či dokonce nové auto nemohou dovolit. Avšak rodiče dětí, které mají v důsledku častých smogových situací nekončící dechové obtíže a tráví celé dny zavřené doma či v nemocnici, na této politice nenacházejí sociálního zhola nic. Jiné spory se vedou o úlohu, rozsah a fungování státem garantovaných systémů sociálního a zdravotního pojištění, politiky zaměstnanosti nebo politiky mající zajistit rovný přístup ke vzdělání. Spory se zpravidla vedou o mez, za níž již tyto garance přinášejí více škody než užitku. Jen málo pozornosti se v těchto sporech věnuje tomu, že takovéto státem prosazované systémy zasahují kromě trhu také do formování rodinných a mezigeneračních vztahů. Protože ty se mění velmi pozvolna, zavedení sociálních garancí, jež se jeví jako rozumné, může mít nežádoucí následky, které se projeví až v dlouhém období. Pravé příčiny těchto následků si však kvůli zpoždění málokdo uvědomuje. Jak často si dnes stěžujeme na nulový populační růst spoj ený se stárnutím obyvatelstva, rozpad rodinných hodnot a solidarity mezi generacemi. Je krátkozraké svádět vše na peníze či honbu za úspěchem a nevidět, že to jsou mnohé státem garantované sociální jistoty, kterým je nutno připsat díl viny. Li dé žijí v rodinných společenstvích od nepaměti nikoliv náhodou, al e mi mo ji né prot o, že tento způsob života během staletí prokázal své výhody. Život v rodině je způsob, jak se vzájemně chránit před nepřízní osudu a jak výhodně využít možností a schopností členů v jednotlivých obdobích jejich života. Jestliže odpovědnost za jednotlivce v nepřízni osudu začne přebírat stát sociálními programy, úsilí lidí o dobré rodinné vztahy, řešení sporů či jejich předcházení, umění dělat kompromisy a gesta dobré vůle je potlačeno. Lidé přestávají přisuzovat vytváření a pěstování dobrých rodinných a příbuzenských vztahů původní význam a věci u jejich předků běžné začnou zanedbávat. Dobře vychované děti stojí sice mnoho úsilí, jsou však jednou z nejlepších a nejpřirozenějších pojistek při nečekaných obtížích v pozdějším období života. V okamžiku, kdy zodpovědnost za spokojené stáří přebírá stát, význam dobré výchovy se snižuje, a mnozí lidé dokonce docházejí k závěru, že s dětmi je až příliš starostí. Děti jednoduše nepotřebují, protože co by se jim dříve dostalo od nich, jim teď garantuje stát. Je zřejmé, že demokracie mají tendenci předávat státu zodpovědnost za jednotlivce v nepříznivých životních okolnostech, což samo o sobě není nic špatného. Státní zásady z tohoto titulu však mohou podnítit i negativní společenské změny, jež pak vyvolávají jen podiv nebo volání po další nápravě ze strany státu. Stručně řečeno, se všemi nedostatky ze stručnosti plynoucími, jakýkoliv sociální program v rámci politiky státu je nutno posuzovat i z hlediska toho, abychom jím nebourali něco mnohem většího a cennějšího. DANIEL MÜNICH Autor je studentem CERGE-EI